Historie Trasy Osm

Osmička - život a dílo

Otec: Honza Rosenauer - Ústí n/L
Matka: Stavební fakulta ČVUT Praha
Kmotr: Pepík Sýkora - Ústí n/L
Místo a čas narození: II. Stezka - Orlické hory, 1964

    Kmotr, sám účastník I. Stezky a pozdější šéf TAKu, nadchnul svým vyprávěním o první Stezce budoucího otce trasy do té míry, že ten neváhal, zblbnul asi deset dalších lidí, a bylo hotovo. Přes katedru tělocviku Stavební fakulty se o akci dozvědělo dalších 35 studentů a jeden asistent, takže na svou první Stezku jela osmička v počtu 45 lidí. Tato parta však měla jepičí život a na III. Stezku se 5 zbylých osmičkářů přidalo k trase 5. Obrozená osmička vyrukovala v plné parádě znovu tedy až na IV. Stezku na Šumavu v roce 1965.
    V době mezi 5. a 8. Stezkou prošla osmičkou parta velmi žíznivých ekonomů. Ti však jednou na VIII. Stezce zapadli do hospody, kde se opět velmi opili, jak bylo jejich zvykem. Jenže věc měla tentokrát háček - neměli na zaplacení a hospodský je nechtěl pustit pryč. V naději na pomoc kamarádů z trasy telefonovali do místa noclehu. Zbytek trasy však prohlásil, že jim nechybějí a ať si je tam klidně nechají. Takže jestli neumřeli, tak tam sedí dodnes.
    Na jaře 1967 (Vrchovina) přišla na trasu parta veselých studentek přírodovědy. Ty sice taky nepily málo, ale svou útratu vždy dokázaly zaplatit, proto na trase zůstaly mnohem déle. Vymizely postupně až když se z nich staly učitelky a pravděpodobně těžko za sebe sháněly suplování (zda ve škole či doma, to se přesně neví).
    Na X. Stezku v pohnutém podzimu 1968 přivedla Eva, nyní Švestková, na trasu své spolužáky z elektrotechnické fakulty, k nimž se postupně přidali i jejich další kamarádi a kamarádky. Ti jezdili spolu i na mnohé jiné vandry. Na jednom z nich vznikl „Vlastivědný kroužek Zabloudil“, který se stal na dlouhá léta jádrem osmé trasy. (Eva sama se o Stezce dozvěděla z článku v Mladé Frontě.) VK Zabloudil proslul na svých vlastních akcích i na Stezkách hlavně provozováním střelby z „Cara“, což bylo dělo sice domácí výroby, ale zato velké razance (také díky vlastnoručně míchanému prachu speciálního složení - tzv. Zlaté směsi).
    Trasa se pomalu rozrůstala přirozeným nabalováním. Asi o pět let později došlo ještě k jednomu většímu přílivu lidí, když Aleš Filinger přivedl své kamarády ze SÚO (Spolek úsporného obědvání - rozuměj v menze a rozuměj, že již dávno nešlo o studenty).
    Přišly ale i těžké doby, kojilo se, žehlily se plíny a platily se chůvy. Z jádra trasy se stalo jadérko, naštěstí ale zdravé, takže přežilo. Zde se sluší poděkovat trasám 5 a 11, které nás vzaly pod svá křídla na Stezku, když nás bylo moc málo. Mraky se přehnaly a trasa se stabilizovala na kádru o cca 60 lidech.
    První mimostezkovou akcí trasy byla „Expedice Karpaty“ v roce 1967 do nejvýchodnějšího cípu tehdejší republiky. Letní vandry, Silvestry a ministezky, které byly dříve pravidlem, později prořídly. Silvestry přestaly být populární možná i proto, že při oslavách v roce 1972 v Sadské se nám báťuška Car o půlnoci uprostřed kruhu asi 25 křepčících opilců roztrhl a vylétl z kola ven. Dva z nás, mezi kterými si našel svou letovou dráhu, se v tu chvíli znovu narodili. Nnyní se vracíme díky dalším obětavcům z trasy alespoň k pravidelným ministezkám. Ale z žádného děla už tam nestřílíme.
    Mezitím začal pořádat Honza Rosenauer, který přece jen uzavřel svá zdánlivě nekonečná studia v Praze a vrátil se do Ústí, pro Takovou veřejnost povedené Silvestry, Telnické Mikuláše a Severočeská putování. V té době nebyly mezitrasové akce takovou samozřejmostí jako dnes. Trasová řevnivost a rivalita byla ještě velká a tyhle akce byly průkopnickými, někdy až hrdinskými počiny. Teď už se nám to dělá líp. Půlté Stezky v roce 1995 (Železné hory) a 1997 (Žďárské vrchy), pravidelný zářijový Běstvinský Čuník nebo nekuřácké sleziny si také už v kalendáři Taku našly své „zaměstnání“ vedle svých mnohem slavnějších sourozenců.
    Ani sport, hudba či cokoli jiného lidského nám není cizí. Na LPTH se nám daříval hlavně volejbal, jezdíme na běžky i na kola. Nebojíme se ale ani vysokých hor a tak menší skupinky z Osmičky často pokořují alpské i dolomití velikány na rychlých lyžích. Ze soutěží trasových kapel blahé paměti máme taky několik trofejí. Zvyšuje se i obliba Takových bálů. Letos jsme zaznamenali rekordní účast 19-ti tancechtivých lidiček!
    A před závěrem ještě trochu personalistiky: O otci trasy už byla řeč. Na několika Stezkách s jednociferným pořadovým číslem vedla trasu taky Martina Kálalová (jedna z těch přírodovědek s výše popsaným osudem). Po odchodu Honzy do Ústí vedl trasu Jirka Domlátil, kterého vystřídal na čas Vašek Mošna řečený Bágoš. Několik let působil úspěšně jako majitel trasy Aleš Filinger. Teď má ty naše dárečky pěkných pár let na krku Eva Švestková. Ale i ostatní hodně pomáhají. Volejbalové ovečky si svého času úspěšně pěstoval Petr Vlasák. Hudbu diriguje (přesněji řečeno buzeruje) Vláďa Švestka, hodně lopoty na tomhle úhoru ale odvádí třeba Péťa Vršek, řečený Šnek i mnoho dalších. Od té doby, co máme již tři díly zpěvníku, má naše hudba mnohem masivnější pěveckou podporu celé trasy. Cykloakce – novinku, která si na Vosmičce i mezi jejími hosty našla velice rychle hodně příznivců - začal organizovat hlavně Jirka Ekrt, ale pozadu nezůstává ani Eva Sládková. Franta Škrob nás zase pravidelně zve na běžkové akce na Šumavě.

Převzato ze stránek T8

« nahoru