Letos proti odjezdu v noci brblal (nahlas) jen pan profesor, ale nakonec byl časný start zcela opodstatněný, neboť jsme se rozhodli dobýt Krušné hory obchvatem přes Plzeň. Po čtyřech hodinách nás autobus vyvrhl do mlhy. Nikde nic. Ale stačilo udržet v paměti jediné kouzelné slůvko Kammloipe a prostup německými hvozdy po parádní stopě byl zcela hladký. Než jsme se nadáli, měli jsme za sebou šestnáct kiláků a před sebou půjčovnu lyží. Jak krásně jsme se mohli namazat, kdyby jim nedošlo pivo. Hranici do Čech překonal každý dle svého rozumu a díky tomu jsme se v Bublavě rozptýlili po různých podnicích. Vltavu tak slyšela ve Vichřici jen vybraná místní elita. Tou dobou už měla umělkyně z Prahy v Barboře zdatnou náhradu. Dvacítka rozšířila na Spanilce své hudební řady a jejich pro nás naprosto netradiční repertoár (přebrali od otců-zakladatelů snad jen korouhvičku) dokázal udržet i pivaře u Gambrihnusu až do čtyř do rána.
  Spali jsme pokaždé hluboko v údolí, ale ani jednou jsme se nemuseli drápat nahoru vlastními silami. V sobotu za nás kopec ze Stříbrné vyřešila lanovka, v neděli z Nových Hamrů vlak. Ovšem každá výhoda má svůj háček. V sobotu byly rovnou tři. Předvedli jsme sjezdařům komická čísla na téma nastupování, vystupování a sjezdu po černé sjezdovce dolů. Ustředění u cínového dolu u Přebuze proběhlo bez trasy D, která rozhodla, že "D" značí Deutschland. Ale i my jsme začali počítat ztráty.
Když jsme se rozhodli opustit bojiště a likvidovali spotřebovanou munici, znělo trasou B jediné: Zachraňte hejtmana Hrabala. Podařilo se. Ale za cenu, že podpírači minuli hospodu na Jelení. A to byla škoda, neboť po pivech a panáčcích se nám v hlavách tak rozsvítilo, že čelovek nebylo třeba, pouze děvčata recitovala Maminku, abychom nezapomněli, kamže to vlastně v té tmě míříme. U Seiferta to zpočátku vypadalo všelijak. Místo potřebného hašení žízně se neustále půjčovaly klíče. Ale když jsme se důvěrněji seznámili s personálem a rozjela se hudba, padly ledy. Číšník Petr hovořil ve verších a slečna Šárka se na nás všechny hezky usmívala. Ale jen usmívala. Dvacítce se sice určitě podařilo zanechat nesmazatelnou hudební stopu, nicméně genetickou ne.
  Po probuzení a snídani jsme připili šampaňským nedělnímu ránu a dobře utajené teenagerce a jali se konzumovat další výhodu - vlak do Perninku. Jenže jsme se od nádraží vydali pod vedením (jak jsme se mylně domnívali už vystřízlivělého) hejtmana - na opačnou stranu. Nevadí, v Horní Blatné U Medvěda je taky dobře. Dívali jsme se z hospody na počasí a nestačili se divit, že v Krušných horách slunce svítí i mimo nástěnný kalendář. A další překvapení nás čekalo, když jsme se usilovně snažili dostat včas do Božího Daru. Mladí v klidu dopili - a stopli si bagr. No řekněte, kdo z vás na to má jet s plnou lžící? Lyžařská stopa končila na Božáku přímo u hospody Špičáku, kde jsme důstojně rozloučili se Spanilou jízdou L.P. 2011. Sám majitel firmy Kukla nám přistavil nejluxusnější dostavník ze své sbírky autobusů. A tak když jsme sjížděli z hor do údolí proti slunci, který právě zapadá, mohli jsme s úžasem vydechnout: Jó, Tenkrát na Západě... Krušných hor - to byla Jízda !(Zuzana vlachová T14)