Trasa A - 4. 2. pátek: Boží Dar, Pernink, Nové Hamry
Spanilka začala nezáživným časným vstáváním, abychom byli v 6.30 na Smíchově u autobusu. Tady byla směsice lidiček ze všech tras. Samozřejmě nejhorší autobus zbyl na naši – nejlepší – trasu. Hejtmani zařídili na Božím Daru předčasné otevření restaurace k příjemnému občerstvení před časným startem (asi 11.30 hod.) do stopy. Ta byla nejdřív rozmoklá, takže mi stará klistrová máza fungovala dobře. Ale se stoupající výškou a změnou sněhu to lepilo bakule až k nutnému omytí benzínem. To ale byla hořlavina na oheň zadáka Petra, jehož vyčítavé kolíbání a koulení očima bylo bolestné.
No bolestné bylo i hledání penzionu patřícího k hotelu Seifert v Nových Hamrech, kde se fasovaly klíče. První instrukce někde naproti rozprostřela část trasy po okolních domech v několika nejbližších křižovatkách. Když klíče do žádných domů nepasovaly, tak zvědové šli zpět pro lepší instrukce – prý kousek za mostem vlevo. No byl tam mostek pod silnicí, jinde byl železniční most nad silnicí a všude odbočky – zase nic. To už i jinak klidná a fyzicky zdatná Irenka Koutská řekla, že jde zpět a zůstane tam. Další zvědové zjistili, že to má být 200m. No bylo to tak 800m, skoro na druhé straně vesnice. A mají to i v prospektech!!! Pension byl úplně nově hezky rekonstruovaný a personál asi taky – ale hůř. Večeře proběhla podobně „prakticky“ místo od 19 hod., ve 20,30 hod. Chvíli šel guláš, pak něco jiného, pak tatarka ke snědenému sýru, zase guláš – no byl v tom guláš, který jsem se snažil s úsměvem řešit. Řekl jsem servírce, že se pohybují jako trdla, tak mě chvíli neobsluhovala, ale pak jsme se udobřili, i jsem jim pomáhal. Za to mi někdo sežral můj již z Prahy objednaný guláš a já hladový za to dostal vynadáno od hejtmana Míši, že v tom dělám bordel. Pak se hrálo, ale mnozí byli po TAK náročném předešlém dni unavení a trousili se do kutí už v 11 hod. Nenapravitelný hrdina Vašík zůstal až do 13. Zda a kdo s ním byl nevím...
Snídaně na švédský způsob proběhla zdárně a my mohli vyrazit do deštivé silnice. Ale rychle nás vyvedl místní znalec Charlie stále se zlepšující a krásně mírně stoupající stopou směr Jelení. Akorát vichr byl chvíli silný, až jsme se potáceli. Pak dokonce jsme si krátce užili i prošlapávání div ne půlmetrovým sněhem. Ustředění bylo téměř na ideálním sněhu a za hezkého počasí. Připravily se klasické na sněhu stoly pohoštění pro protijezdce – zase jsme měli samozřejmě ten nejlépe lahůdkami vybavený..., byl oheň, byla hudba, tanec, jídlo, pití, radost ze setkávání starých milých ksichtů, veselo vůkol....
Pak následovalo povznesené dojíždění do noclehu ve Stříbrné – penzion Barbora. Tam byla lepší akustika, tak nás hudba zmotivovala i k tanečním výkonům, večer snad i pro ostatní bezva. Jeden z nás pak z toho měl bolestnou noc a ráno s hladovkou bez společné snídaně, podle hesla: "Včerejší mámení, dnešní trápení" - a přemítání, zda ty Bolesti stojí za ty Radosti - no pohyb na zdravém vzduchu vše vyléčí. Směřovali jsme do zahraničí po německých stopách plných jehličí a jednotvárnými lesy bez výhledů až do Schönecku. Trefovali jsme se tam obtížně, protože to je běžecký areál s mnoha okruhy nedobře značenými. Mozkovému trastu pod vedením hejtmana Míši se i v jazykově nepříznivém prostředí podařilo díky přemýšlivým zastávkám podařilo vyhnout zbytečnému kroužení po tom jejich blbém sněhu.
Spanilka skončila na Smíchově trochu uspěchaným valčíkem na rozloučenou, který zakončil jeden vyšší borec odnesením a odvezením kraťoučkých lyží naší Olinky až do Pardubic. No už je zas přivezl. (Lojza Bláha T4)