Spanilka byla sice na blátě, ale opět nabitá zážitky, fotky jsou na webu, příspěvek ZuVla z družstva B zde:
Letos nás na Spanilce vyhnali z českého ráje až do Reichu. Vysadili nás; v pustém lese, bez lyží, jen s uzlíčkem na zádech, který jsme si urychleně sbalili před násilnou deportací a my se odtud přes doslova zelenou hranici pokoutně probíjeli nazpět. Naštěstí ve Zlatém potoce jsme narazili na silný železitý pramen a i večer nás generál Windischgrätz přijal na svém zámečku vcelku přívětivě. Zato v sobotu po ustředění pod blankytnou oblohou se Spanilá jízda definitivně změnila na Pochod smrti. Za tmy jsme se brodili bahnem a přes klády klopýtali za lákavou vidinou lepší budoucnosti a smažených řízků. A to ještě v záloze číhala Zázvorková, aby nás čelovkou navigovala do ještě větších bažin.
Když jsme večer povinně přezpívali v písničkách všechny číslovky, co na nebi svítí, přišel malý Velký Karel na spásnou myšlenku: "Na další cestu si pořídíme koně". Jako správný muž činu neprodleně oře osedlal. Vyrvali jsme Standovi (hezké jméno) z tlamy ladičku, zjednali podkoního i dostatečné zásoby kostkového cukru a okamžitě začali s drezůrou. Zatímco v pátek jsme dobyli bez větších obtíží Schellenburg, a vznesli se lehounce na Havrana bez stěn a zábradlí, v neděli jsme Bobu Dyleňovi zamávali z uctivé vzdálenosti už notně pochroumanými křídly. Závěrečný guláš jsme si poručili rovnou na Tři sekery. Ještě že řidič nastartoval autobus svářecím obloukem, jinak bychom museli těsně před Prahou použít poprvé služeb naší schvácené herky. Ctihodní hejtmani, je na vašem zvážení, zda námi svěřené prostředky příští rok věnujete na zakoupení sněhových děl či stáda koní. Každopádně tento způsob Spanilé jízdy by vám příště už rozhodně neprošel.

Fotky...