Pátek se proměnil v bojovku:
ráno nezaspat, ve tmě najít správný bus, v Šebestiánu sníh a pak na trase
otevřenou hospodu - tento úkol byl naštěstí splněn na 200%. Obsluha penziónu
Výšinky sice nikdy tak velkou návštěvu nezažila, ale když se jí podařilo
roznést guláš, měla takové potěšení z naší žízně, že nosila radostně každé
pivo zvlášť. V sobotu jsme po úzkém proužku sněhu dojeli do Mníšku a mezi
dvěma tržnicemi v Mníšku a Jiřetíně s vybranou nabídkou asijského zboží
nás čekalo ustředění s vybranou nabídkou pochutin. Tady jsem udělala další
nováčkovskou chybu; šampaňské jsem bez boje přenechala družstvu A. TAK
co, áčkaři, jak jste si užili bublinky při stoupání na Jelení hlavu?
Jen co jsme opustili družstvo A, začalo nám škodit družstvo D.
Hned po Kominíkovi se do našich řad vloudil jejich agent a podařil se
mu husarský kousek. Postupně po sobě dvě bezbranné skupinky družstva B
podlehly jeho nepřátelské propagandě a teprve, když se ocitly zcela dezorientovány
hluboko na nepřátelském území Sasů některým došlo, že doleva je cesta
když ne do záhuby, tak zcela určitě do prd..le. Večer na Moldavě jsme
už ale zase B i D byli jedna rodina, jedna hudba, dokonce došlo i na družstevní
směnu partnerek (pokud je mi známo jen na tanec). A náš hejtman, který
už od časného odpoledne popíjel s nosorohem, nám za dva rumy a dvě vodky
(barvy zelené) nad ránem konečně odsouhlasil zkrácení trasy. Takže nedělní
cesta po strojové stopě, přetlačování o židle na Cínovci zase s tím spropadeným
déčkem i dojezd na Komáří vížku byly vcelku brnkačka. Na rozdíl od trasy
C náš autobus dosmrděl do Prahy už o půl sedmé.
Zuzana Vlachová 14 |
