Když na červnový schůzi TAKu ohlásil Honza Maňák ze 17. trasy akci s výše zmíněným názvem, v několika z nás (rozuměj Šestadvacátníků) to vzbudilo zvědavost a dohodli jsme se, že se tomu koukneme na zoubek.
    Předpověď počasí na pátek a následující noc byla jakžtakž ucházející: v pátek vedro, "občasné přeháňky v sobotu" nás přece nerozhodí...
    Podle instrukcí jsme cestovali nalehko, jen s "flaškou, ručníkem a buřtem", nechal jsem si ještě od Emičky donést svůj plašič dešťovejch mraků (tzv. deštník). Čekali jsme 17-open akci: noční pochod s kalbou a koupáním a pak odjezd domů. Podařilo se mi sehnat oblíbený nápoj zo Slovenska – borovičku, takže jsem se těšil na veselou cestu.
    Předpověď počasí na pátek a následující noc poněkud nevyšla. Celodenní dusno vyústilo, stejně jako minulý týden, ve slejvák startující, stejně jako minulý týden, zhruba v době, kdy odcházím z práce. Tentokrát ale nastala malá pauza, takže jsem nepromoknul durch, ale suchou kanadou akorát došel na tramvaj a déšť si užíval v suchu. Na TAKovým webu se psalo, že vlak do Úval jede v 17:20. Dali jsme si s Emou sraz pro jistotu už v pět, protože se známe...
    Na Masaryčce kromě nás nebyl nikdo, kdo by vypadal jako účastník zájezdu. Taky se postupně ozývali potenciální participanti z řad 26ky a pod záminkou různých výmluv (jako je (momentální) špatný počasí, nemoci, jiný akce nebo nestíhání) se stávali neúčastníky.
    Chvilku jsme bloudili po nádraží, až jsme kolem 17:15 narazili na Maňáka a ještě asi dva lidi, který jsem znal TAK sotva od vidění. Nakonec se nás slezlo 9, ale kromě Honzy M. a Emy jsem neznal nikoho...ale co, příležitost rozšířit si TAKový obzory TAKy není k zahození (viz. naše družba s Devítkou na Májový stezce).
    Ještě na Masaryčce jsme se k našemu překvapení dozvěděli, že tato akce má již asi dvacetiletou tradici a plynule navazuje na (tentokrát půlkulaté 55.) Maňákovy narozeniny. Nu což, proč ne...
    Zakoupili jsme lístky a pivko a nasedli do vlaku, kterej teda jel až v 17:37 (v těch 17:20 byl sraz...jak neobvyklý, bejt někde zas jednou včas ;o))
    Krátkou cestu nám zpříjemnilo vzpomínání Sedmnáctky na minulý ročníky i veselej pan průvodčí, kterej byl poněkud zmatenej, takže mu nevadilo, že máme jen 6 lístků. Ještě nám nabídnul cosi ve wasabi – bylo to křenový a dobrý. Během cesty vlakem taky úplně přestalo lejt.
    Prvním postupným cílem byla hospoda „Na Slovanech“ na kraji Úval. Zde jsme se občerstvili pivem a vyrazili dále přes pěkně namočenou pšenici do třešňový aleje. Pěkně jsme se nacpali výbornejma třešněma několika druhů a poněkud navlhlí a orvaní od křoví jsme došli na rozcestí u tří lip a sv. Donáta. Tady podle tradice proběhla ochutnávka. Prej to v těch devíti lidech nebylo tak brutální, jako když je pochodujících 30. Věřím ;oP
    Pokračovali jsme směr Hradešín a pro jistotu se dotláskali ještě luskama, co tam rostly na poli. V Hradešíně v hospodě byla poněkud zvláštní obsluha – holka, která nevěděla, kde a co mají a který to bylo u prdele, protože prej za tejden končí a paní, která na tom byla podobně, protože měla vlastní hospodu jinde a zde jen zaskakovala... zajímalo by mě za koho...
    Nicméně jsme přiložili další pochutiny jako rybišky na mnoho způsobů (zavináče, matjesy apod.), tlačenku, na to kafe-pivo-rum nebo jiný podobný kombinace a zrychleným přesunem jsme se dovalili na autobus. Autobusáka jsme ukecali, aby nás popovezl (chodit po silnici je pruda a nebezpečný, výpravu už prej kdysi docela zbořil nějakej ožralej debil) o kousek dále než ty původní 4 km, to už teda nevím kam to bylo (asi do Masojed) a pěšky jsme pokračovali přes Štíhlice a Jevany do Vyžlovky, kde byla zamluvena "půlnoční hospoda".
    Přišli jsme tuším o něco dříve a uvítal nás příjemnej a starostlivej hospodskej. V sále seděl jedinej člověk, jak se ukázalo, byl to majitel. Krmil nás výbornou bramboračkou a spoustou (ne)uvěřitelnejch historek (o naschválech sousedů a úřadů, 21-letý přítelkyni, rozpůlený a ztracený Viagře, 42 vypitejch fernetech, 7 by-passech a Korejcích, kterým prodá hospodu atd.). A když zjistil, jaký se tentokrát slaví jubileum, přidal flanděru třiapadesátiprocentní hruškovice. Upili jsme paňáčky a odebrali se do rybníka k noční koupeli. Všichni si to hrozně užívali, mně málem umrzla prdel, takže jsem si to užíval až na břehu po důkladnym osušení... a pak zas uvnitř po dopití toho játrolomu a u dalšího pivka.
    Zde začínám mít lehce rozmazáno...
    Možná je to dobře, protože nás prej čekala nejtěžší část pochodu. Přes poměrně velký krpál, skrz (opravdu) Černý lesy. Vzhledem k pokročilý hodině i stavu mi to nijak zvlášť nevadilo. Z lesů jsme se vyloupli u rybníčku na kraji Černejch Voděrad. Sehnali jsme nějaký (dost prochcaný) dříví a podařilo se vyrobit ohýnek. Zde se skupina nadobro rozpadla. Někteří vyrazili napřed, jiní opejkali buřty, slaniny, klobásy, další pospávali. Svítalo...
    Zbyli jsme tam 4: Maňák, Ema, já a „Pan Kolega“, kterej ale po krátkym zaváhání přeci jen vyrazil napřed. My tři jsme ještě navštívili místní konzum, kterej byl jako zázrakem otevřenej (bylo 5:55) a zakoupili jsme 1 zubní kartáček a 2 lahváče Gambáče (sice teplý, ale byly :o))).
    Čekala nás poslední část, přes údolí Zvánovickýho potoka a poslední kopec do Ondřejova. Nějak jsme se doplácali, už jsme toho měli plný kecky, já pospával za chůze...ale došli jsme ke kýžený chatě...a pivku...a polívce...A POSTELI. No, my jsme teda neměli ani spacák, protože jsme s tím nepočítali, ale Sedmnáctka se ukázala jako vzorná hostitelka a zařídila nám parádní spaní na půdě. Řekli jsme si, že teda pospíme a odpoledne vyrazíme domů. Po chvíli spánku mě probudilo příjemný bubnování deště do střechy nad náma...příjemný do tý doby, než jsem si uvědomil, že si venku sušíme boty a nějaký hadry (můj plašič mraků byl asi neaktivní, když už jsme měli možnost se schovat). Natáhnul jsem na sebe kalhoty a bos vyběhnul na zahradu. Naštěstí nám už nějaká dobrá duše věci schovala do kůlničky. Cestou jsem zaregistroval několik vyrušených spáčů, kteří kvapně zdrhali ze zahrady před sílícím deštěm. Než jsem dohledal všechny ponožky, spustila se průtržjaxviň. Zůstal jsem uvězněnej v boudě, tak jsem si dal cígo a čekal, až to přejde...když odešlo to nejhorší, šel jsem zase spinkat...
    Po probuzení jsem zjistil, že se poněkud namnožili lidi. Dorazili pěšky, auty a 3 dámy i na kolech na večerní oslavu.
    Lehce jsem posnídaňoobědval a začali jsme přemýšlet, jak se dostat domů. Nakonec jsme byli pozváni i k dalšímu dění, takže jsme zůstali. Vypravil jsem se teda do hospody pro cigárka, ale ta první byla zavřená a než jsem došel na náměstí do další, začal zase slejvák. "Musel" jsem tam teda počkat ve společnosti pivka, kafíčka a zvláštně naloženýho hermelínu (vypadalo to jako masová pikantní smetanová směs od Žaludů - teda takovej salát - ale bylo to dobrý...akorát mě z toho pěkně pálila držka).
    Když jsem se vrátil, bylo rozjetý grilování krkovičky ve velkym pod vedením kuchaře Pavla a ohnivý ohňostrůjkyně Emy. Měli toho naloženejch 10 kilo! Kuchtilo se dlouho, ale sežralo se to ještě ten večer ;o)
    Pak se konečně podařilo sehnat a zastavit Honzu Maňáka, abychom mu mohli popřát a předat dary (asi největší radost měl z desetiletý whisky Talisker z ostrova Skye, kterou jsme si pak kolektivně vychutnali – fakt dobrej chlast).
    No a pak už se bavilo, kalilo, kecalo a zpívalo. Byli jsme hrozně utahaní, takže jsme to s Emičkou zabalili tak hoďku po půlnoci.
    V neděli jsem se dekomatil kolem poledne, opět lehce pojedl a po příjemném zahradním posezení se lidi začali postupně rozjíždět k domovům, někdo teda na stranu opačnou – do Irska ;o)
    Ještě musím zmínit úžasnej vynález, kterej jsem potkal poprvé: jmenuje se to CoolKeg a je to samochladicí dvacetilitrovej sud. Vyrábí to Staropramen.
    TAK jsme se taky sbalili a vyrazili na busík do Prahy na náměstí. Kromě toho, že autobus byl narvanej (ale místa jsme ještě včas ukořistili) a bylo v něm vedro, už nás potkal jen jedinej zážitek: paní s mňoukající brašnou. Kočička dávala celou cestu hlasitě najevo, že nechce bejt zavřená. Na to reagovala Ema kejcháním, který ji probralo z dřímot, je totiž na čičiny alergická. Když se začal bus povážlivě plnit, cestující se přeskupili...a hádejte, jak to dopadlo? Ano, paní s mňoukající taškou se přesunula přímo vedle Emy a opřela si tašku o její sedadlo...to jí teda Ema slušně rozmluvila, ale kóča se TAK jako TAK nemohla dostat z jejího dosahu...
    No a to bylo vlastně všechno. Moc príma pohodovej víkend: zakalili jsme, proběhla i nějaká ta turistika (trasa měla odhadem kolem 20 km), byla sranda, poznali jsme nový místa a lidi...
  Díky Sedumnáctko! Škoda, že nás z 26 nejelo víc...
    S Emou zažil a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí zapsal DAF

« nahoru