Zážitky trasy B
Tak jsem já, nováček na Spanilce (po 28 letech) a členka družstva
B, dostala osobní úkol - popsat, jak se podle fotek na webu mělo družstvo
A. Opravdu nelehký úkol, po návratu z noční šichty u Karla se na mě
na fotkách sice zubí nějaký povědomý ksichty, ale stejně se budu věnovat,
(když už jsem to "béčko") naší trase, i když z družstva B
mi není povědomý skoro nikdo, i vlastní muž se přede mnou pokusil zamaskovat
obvazem na hlavě.
Pátek se proměnil v bojovku: ráno nezaspat, ve tmě najít správný bus,
v Šebestiánu sníh a pak na trase otevřenou hospodu - tento úkol byl
naštěstí splněn na 200%. Obsluha penziónu Výšinky sice nikdy tak velkou
návštěvu nezažila, ale když se jí podařilo roznést guláš, měla takové
potěšení z naší žízně, že nosila radostně každé pivo zvlášť. V sobotu
jsme po úzkém proužku sněhu dojeli do Mníšku a mezi dvěma tržnicemi
v Mníšku a Jiřetíně s vybranou nabídkou asijského zboží nás čekalo ustředění
s vybranou nabídkou pochutin. Tady jsem udělala další nováčkovskou chybu;
šampaňské jsem bez boje přenechala družstvu A. TAK co, áčkaři, jak jste
si užili bublinky při stoupání na Jelení hlavu?
Jen co jsme opustili družstvo A, začalo nám škodit družstvo D. Hned
po Kominíkovi se do našich řad vloudil jejich agent a podařil se mu
husarský kousek. Postupně po sobě dvě bezbranné skupinky družstva B
podlehly jeho nepřátelské propagandě a teprve, když se ocitly zcela
dezorientovány hluboko na nepřátelském území Sasů některým došlo, že
doleva je cesta když ne do záhuby, tak zcela určitě do prd..le. Večer
na Moldavě jsme už ale zase B i D byli jedna rodina, jedna hudba, dokonce
došlo i na družstevní směnu partnerek (pokud je mi známo jen na tanec).
A náš hejtman, který už od časného odpoledne popíjel s nosorohem, nám
za dva rumy a dvě vodky (barvy zelené) nad ránem konečně odsouhlasil
zkrácení trasy. Takže nedělní cesta po strojové stopě, přetlačování
o židle na Cínovci zase s tím spropadeným déčkem i dojezd na Komáří
vížku byly vcelku brnkačka. Na rozdíl od trasy C náš autobus dosmrděl
do Prahy už o půl sedmé.
Zuzana Vlachová
Zážitky
z trasy C (většinou společné s A):
Zpočátku to v pátek nevypadalo moc optimisticky, ale šlo to. Trochu
foukalo, trochu byla mlha, trochu něco padalo - spíš voda. Dojeli jsme
za tmy, unavení, ale šťastní.
Střední partie fotek je z ustředění. Počasí nám celkem přálo. Posuďte
sami: vítr mírný, teplota kolem nuly, nic nepadalo. Kdo se dobře nabalil,
tomu ani nebyla moc zima. Jednotlivé trasy připravovaly tabuli pro protijezdce
- A pro B, B pro A, C pro D, D pro C. Oheň se po delším přemlouvání
rozhořel, spanilí jezdci se radostně vítali, zdravili se a připíjeli.
K tomu hrála jako obvykle hudba a někteří i tančili. To vše v malém
řídkém březovém hájku.
Následuje několik fotek z cesty od ustředění k noclehu. Sníh byl krásný,
nebe též, prostě bylo to poetické. Závěr byl opět potmě a úplný závěr
přibližně dva km po žluté značce po zasněžené lehce umrzlé cestě do
nepříliš prudkého kopce. Ty dva km byly nekonečné a myslím, že výraz
"po žluté" se ještě nějakou dobu bude na trase C používat.
Na další fotce je skoro celá trasa C a na poslední (?) krušnohorská
magistrála jak vypadala v neděli (alespoň pro trasu C). Až na malé výjimky
jsme šli všichni celou cestu pěšky. Protože pěšky se neujde tolik, kolik
se dá ujet na lyžích, domluvili hejtmani s řidičem autobusu, že pro
nás přijede o několik kilometrů blíž. Ironií je, že
autobus na této cestě uvízl ve sněhu a nemohl ani dopředu, ani dozadu.
Ke všemu byl kloubový, takže couvat se s ním nedalo. Ale nakonec to
dobře dopadlo - cestu prohrabal traktor s radlicí a ten nás také za
jistý příspěvek protáhl kritickým úsekem. Vyráželi jsme za tmy a moc
teplo nám nebylo. Autobus topil jen mírně a v motoru bouchalo. Asi v
půli cesty do Prahy autobus odbouchal a museli jsme si počkat na
náhradní. Ten ale přijel celkem brzy, takže jsme v jedenáct hodin byli
v Praze.
Pavel Vilim
Spanilá
jízda východními Krušnými horami l.p. 2007 z pohledu „D“ trasy
Úvod
Spanilku letos připravovala tradiční parta kolem Petra Navrátila, Pepy
Soukupa (hejtmani A), Tomáše Rozsívala, Pavla Hrabala (hejtmani B),
Ivana Perglera (hejtman C) a nově Tonda Peterka, jinak ToPe s Pavlem
Stulíkem (hejtmani D). ToPe a PaS zařídili, že byla akceptována čtvrtá
trasa „D“ a že pojede další - čtvrtý - bus, který přiveze déčkaře. A
základ déčkařů tvořila trasa 1!!! Tím vzrostl počet účastníků proti
Spanilce, která byla před 4 lety, skoro dvojnásobně. Trochu komplikací
způsobil přesun termínu o 14 dní – a tak se stalo, že mnozí nejeli.
Například jedna z nejznámějších postav, bavič Čahoun, tak ten se nemohl
dostavit, protože řádil na nějaké alpské sjezdovce. I ostatním vznikly
termínové problémy, protože po návratu z Velké Fatry v úterý se vyráželo
v pátek zase na Spanilku (a tak někteří nestačili vyléčit neduhy a zůstali
doma). Pomalu bude nedostatek termínů pro ty, co chtějí vše stačit.
Jedině že by zatlačili na stranu a vládu, ať v kalendáři zvětší množství
víkendů...
Kdo teda odjel? Hejtman ToPe vedl pěknou sestavu. Byli tam Maruška S.
a učitelka Jana, veselá Jitka s Jaromírem, Helena Bo. s doprovodem Tomášem
K., Helena Kl., Pavla z Roztok, Georg Ekart, PaS (jako 2. hejtman),
Jimmy a dva jeho známí z Hradce (Martin a Jarda), Zuzana B., Zdeněk
C. s Ruměnou, ToRo, Honza Pelich s kamarádkou Ivanou S., Mirek Podolák
s jeho věrným druhem Pavlem R., Jirka Liška, Káně, Pavel Košata s Vendulou
T., Luboš B. s Jarkou Č. a Pepa H. s Jitkou M. celkem 32 lidí.
Jedeme
V pátek 2.2. se odjíždělo od Masaryčky něco po 6:30 h. Déčkaři vlezli
spořádaně do přiděleného kloubového Ikarusu a jali se snídat. Všichni
spořádaně seděli, nikdo nechyběl. Zrovna když chtěl řidič odjet, tak
pár okamžiků před tím se rozhodl Jimmy, že půjde vyhodit pytlík a opustil
bus. Takže se rozjíždějící bus zase zastavil a počkal, až Jimmy nastoupí.
Pak se jelo. Autobus vyluzoval značný hluk, občas vydával vysoké pisklavé
tóny, většinou jen bručel. Hlučel ale tak, že nebylo skoro nic slyšet.
Obdivuhodně se začalo přišívat mini oranžové označení „D“ na čepice
(vrcholem bylo navlečení nitě do ouška jehly..), které připravil ToPe.
Projeli jsme Chomutovem a začali stoupat. Všichni si začali obouvat
běžkařskou výstroj a z okna vyhlíželi sníh - pomalu přibýval – aspoň
u pangejtů. Krátce po deváté bus zastavil na náměstí na Hoře sv. Sebastiána
a my jsme vystoupili. Předtím oznámil ToPe (hejtman), že určuje další
4 Grupenvelitele – PaSe, Podoláka, a Jimmyho a všem rozdal vysílačky
(ToPe – pštros, Podolák – poštolka, Jimmy – sokol a PaS – orel). První
pokyn hejtmana byl – najít hospodu, dát si pívo a polévku a v 10 vyrazit.
Osazenstvo busu vystoupilo a po skupinkách začalo korzovat po zasněženém
náměstí a hledat WC a hospodu. Že to nebude jednoduché bylo jasné i
proto, že hospodu hledala i skupina béčkařů.... Nakonec jsme zakotvili
před vietnamskou putykou, která stála u hlavní silnice hned vedle prodejny
trpajzlíků, hadrů a Lebensmittel a kde to vypadalo, že od devíti otevřou.
Otevřeli, všici se nacpali dovnitř a personál (1) začal obcházet stoly
a zapisovat si objednávky. Nosil pak čaj, grog, pivo. Když se všichni
napili, tak jsme vyrazili. Bylo nad nulou, mlha a vypadalo to, že mrholí....
Běžíme
Po červené vzhůru dolů – tam vedla stopa i naše cesta. Na špici se vypracovala
Helena K., která tvrdila, že to tady zná, protože tu nedávno byla. V
Bezručově údolí, pod ruinou vlakového viaduktu, jsme na všechny počkali
a začalo stoupání a tím pádem i mazání. A stoupalo a mazalo se potom
skoro pořád – až do doby, kdy hejtman vyhlásil polední přestávku. Pokud
mne paměť neklame, tak to bylo u jednoho velkého stavení. Většina déčkařů
zůstala na cestě, pár jedinců zalezlo ke smrku, ze kterého kapalo. Vytvořily
se potravní dvojice, nabízel se čaj. PaS nabízel tekuté rozinky a sušené
plody, Georg čínské zelí.
Trasa dál vedla podél lesních rybníčků, kolem březových, smrkových a
jiných hájů. Na jedné křižovatce došlo k sporu, kudy dál. Hejtman velel
vpravo, Káně a další chtěli vlevo. Nakonec se jelo podle hejtmana, načež
ti co chtěli vlevo protestovali, že tam by se nešlo po silnici, ale
jelo ve stopě.....
Takže už víte, že se šlo po silnici. Pak jsme ale odbočili a stoupali
a stoupali, až u jednoho zavřeného hostince jsme byli nahoře. Tam přestal
ToPe velet, protože se jal spravovat běžky Marušce. Ostatní toho využili
– hlavně Káně – vyptali se místního jazyka na cestu (za oborou a druhou
branou doprava) nasadili tempo a zmizeli. Ostatní je dojeli až v lese,
před závěrečným sjezdem k silnici, kde většina sundala lyže.
Podle značek to bylo do cíle něco kolem 6 km. A vypadalo to, že po silnici.
Svázali jsme běžky, vytvořili hloučky a šlo se. Vedly se řeči různé,
ale taky jiné. Podolák básnil o krabicovém víně, které se dá zašroubovat
a má dobrou kvalitu a o rumu, kterého koupil několik flašek za mizivou
cenu, Helena K. o návštěvě klubu Memento Mori...
Asi 3 km před cílem se najednou u silnice vyskytla zastávka MHD. Nevím
kdo první uviděl autobus, ale ToRo ho zastavil a dal pokyn k nástupu.
Nenastoupili jen ti, co byli vpředu a pak Pavel od Podoláka – opustil
ho a vydal se na dobrodružnou cestu s Pavlou a Martinem. A tak zatímco
velitelství s vysílačkama odjíždělo busem, ostatní sjížděli pod elektrickým
vedením dolu do údolí a pak šlapali nahoru, na Horu sv. Kateřiny.
Bydlíme 1
Našim azylem byl Horský domov - stojí přímo na náměstí a zapadá do celkového
koloritu městyse – oprýskané omítky, bordel v zadním traktu. Ubytovali
jsme se, dali sprchu ale nejdřív šli doplnit tekutiny. V nálevně už
byl i Pepíno, který ráno nemohl a Pepa Hádek se svojí squaw. Čepovali
10 Gambrinus a 12 Louny, obojí za stejnou cenu.
Jak hospoda vypadala? Stoly do elka, uprostřed kulečník, za ním hrací
automaty. Vedle výčepu seděli místní štamgasti, někteří v bundě (a možná
i čepici), pili a hulili. Seděla s nimi vedoucí, která vypadala, že
zrovna uspěla v soutěži MISS 30-letých, další nenápadná číšnice a postarší
kuchařka. Vedoucí připomínala Tondovi Rosickému sličnou dámu, s kterou
prý měl pletky na Aljašce v Dawsonu . Třeba to byla ona, ví Bůh. Před
papů (svíčková) si mnozí dali polívku, jiní zase po jídle chtěli topinky
s česnekem. Když se PaS zmínil krásné majitelce o naší snaze tančit
kolem kulečníku, tak za chvíli již místní rozebírali kulečník a vznikl
větší parket. Hudba hrála, Hádek foukal do harmonikových varhan a při
tom ještě kouřil. Dorazila i Ruměna a dost nadávala, nevypadalo to,
že byla cestou nějak nadšená. Venku začalo pršet (podle předpovědi mělo
sněžit). PaS vyhlásil dámskou volenku a sjednal s bývalou MISS, aby
šla vyzvat ToRa. Ten raději vlezl pod stůl a MISS jej musela dolovat.
Pak ostatní vytvořili kolem vyvoleného páru kolo …….. a oni už jeli
v divokém tanečním reji. Kapela stále hrála, tekutiny byly doplňovány
a lidi se postupně vytráceli do svých pokojů, aby zalezli na palandy
a vyčkali sobotního rána.
Ráno nepršelo – asi se vše vypršelo přes noc. Dali jsme si snídani,
v jejíž ceně bylo i neomezené množství čajů do termosek. Někteří začali
mazat lyže, jiní se pídili po dopravním spojení do Jířetína. Naštěstí
žádné nebylo a tak se v 9 vyráželo.
Podél čáry
Hezky z kopce podél hranic až do Nové Vsi a pak po silnici na Mníšek.
Zpočátku na běžkách, potom pěšky po silnici. Pavla hovořila o kuřecím
mase a drůbeží tlačence, Georg o krůtě (asi se mu po ní stýskalo). Čelo
průvodu hledalo další značky u hraničního přechodu, chvilku to vypadalo,
že bloudíme, ale nakonec jsme nabrali správný směr. A vysvitlo nám sluníčko!!!
Stopa byla dobrá a nahoře nás dojelo béčko... Zase byla polední přestávka
na trase – to už se objevovali i další protijezdci z B. A pak po nějaké
hřebenovce – chvíli nahoru, chvíli po rovině – jsme doběhli až na kopec
nad Pstružným potokem. Následoval sešup a výstup na „ustředění“, kde
už byli houfce A i C a už měli připravené hodovní „stoly“ a vatru .
Sluníčko též nechybělo..
Setkání tras
Protože bylo Déčko na ustředění prvně, tak připravovalo tabuli s menšími
nedostatky, které protijezdci-konzumenti kritizovali (zejména chybělo
pití…, jinak bylo dobrot dost). Tabule pro nás byla za to perfektní,
mimo piva tu byla i láhev whisky. Muzikanti byli v plné parádě soustředěni
kolem ohně, který svým voňavým kouřem uvolňoval místo. Zpívalo se, hrálo
o sto šest a někteří dokonce i tancovali. Dožadovaný striptýz nemohl
být uskutečněn, neboť chyběl neodolatelný „čahoun“ Karel M. Setkání
protijezdců z různých tras byla i nečekaná, někteří se viděli po delší
době, vyměnili si zážitky (pokecali…) a slíbili si, že se zase sejdou
za rok. Hejtmani si popovídali o zkušenostech svých tras (nejen s dopravou
a ubytováním) a vypili něco silnějšího, aby mohli vést své houfce k
dalšímu noclehu! Rozpuštění největšího ustředění z dosavadních Spanilek
nebylo jednoduché a tak teprve, když přestali hudebníci hrát, se začalo
balit.
Směr Moldava
Vyjeli jsme všichni pohromadě. Na špici jel Jimmy, uzavíral ToPe. Jelo
se skoro pořád dolu – až do chatové osady před Českým Jířetínem. Tam
část déčkařů a i béčkařů zdrhla do hospody. Ostatní pokračovali k hraničnímu
přechodu, před kterým je velká vietnamská tržnice. Přešli jsme hranici
a čekalo nás asi 12 km v cizině. Bylo kolem 4, zdálo se, že to do tmy
zvládnem. Cesta vedla podél hraničního potůčku, pořád jsme mírně stoupali.
Pak se peleton roztrhal a najednou byl skoro zázrak, když byli pohromadě
aspoň 2 či 3. Padla tma a za svitu čelovek jsme hledali, kde odbočit.
Vytvořily se větší skupinky, v jedné z nich se vedení ujal Honza Pelich
– tvrdil, že to tu zná, že tu jezdil na kole. Ostatní mu věřili a nechali
se od něj vyvést po bývalém traťovém náspu. Už to vypadalo, že budeme
brzo doma, když cesta skončila a Honza tvrdil, že se musí jít přes kopec.
Skupinka se tedy opět roztrhla. Maruška, Jana a Pavla si povídaly a
pomalu mizely ve tmě někde na neznámém kopci. Jenže – před námi mělo
po této cestě jít / běžet nejméně 60 lidí a podle stop to vypadalo,
že tam šly tak max. 2. Asi tak v půli kopce to Georg vysvětlil Honzovi
a přesvědčil ho, abychom šli zpátky a našli jinou cestu. Jenže dámy
už byly v nedohlednu, museli jsme na ně křičet a volat.... Konec dobrý,
všechno dobré. Vrátili jsme se k náspu, zahlédli béčkaře jak metelí
jinou cestou a jali se je následovat. Pelichův kopec jsme nechali za
sebou a po 2 km se dostali do Moldavy. Sundali jsme běžky a museli dávat
pozor, abychom sebou nešlehli. Začalo mrznout a potůčky vody na silnici
byly nebezpečné.
To zase jiná parta (co byla v hospodě) se vydala na Moldavu po žluté
značce Českem, kterou hned na začátku podpořil místní občan proklamovanou
„půlhodinou“… Začátek byl vynikající ale po setmění jsme se dostali
do situací, kdy holé pláně neposkytovali orientační body a ukazatel
pravil „pokračujte rovně až k …“. Nezbylo než se chytit proradných stop
od lyží (jak se do nich vjelo, tak sevřely lyže s botami a tělo se je
snažilo předběhnout ..
někdy až do pádu). Po zajímavých sjezdech za svitu čelovek, s „hraběnkami“
a někdo i s „hrabětem“ jsme přistáli na začátku Moldavy… bez ztrát na
lidech, materiálu. Bylo jasno, krásně svítil měsíc a hvězdy. Moldava
byla nekonečná, náš cíl se ne a ne přiblížit.
Bydlíme 2
V hotelu Moldava byly ubytováni déčkaři i béčkaři, podle grupenvedoucích
nás čekalo megaparty! K večeři byla polívka, uzené s knedlíkama a zelím.
Pak se čepovalo pivo a spousta dalších nápojů. V hotelové restauraci
byl k dispozici taneční parket, nad kterým blikotala diskotéková světýlka
(které někdo zprovoznil).
Kapela se spojila – k našim se přidaly housle a další kytáry. ToRo vytáhl
foťák a chtěl pokračovat v lovení portrétů, vyrušoval ho z toho ale
PaS. Dokonce po něm chtěl, aby šel tancovat – a přitom věděl, že si
ToRo během jízdy narazil žebra a odřel nos (a hlavně tam chyběla MISS
z Dawsonu…)!
Ještě před večeří ale zachránil Káně našeho hejtmana. Tonda ve sprše
uklouzl a už to vypadalo vážně, ještě že stál blízko Láďa a Tondu částečně
zachytil. A pokud jde o teplotu vody v koupelně, nic moc. Ani Tondovo
uklouznutí nepřimělo kohouty, aby z nich tekla teplejší voda. Buď na
nás personál šetřil a nebo se koupalo moc kachen a hotel na to nebyl
vybaven.
Každopádně Tonda i Káně po akci v koupelně vzorně reprezentovali v sále.
Láďa hrál, Tonda organizoval. Zábava pokračovala dlouho do noci, hudebníci
a tanečníci se činili. Zazněl též oblíbený Novgorod Ládi Švestky a Vltava
Ivany. Jenom personál moc spokojený nebyl – tvrdili dokonce, že naše
taneční projevy byly sice lepší než předchozích tras A a C, ale oni
že byli spontánnější s lepší kapelou.
Německem
Zatímco večer bylo jasno a mrzlo a my čekali, že ráno bude nasazený
trend vývoje počasí pokračovat, nahoře rozhodli jinak. Bylo teplo a
zataženo. Vyrazili jsme po snídani (pořád byl nedostatek čaje, furt
chtěl někdo pít..) směrem na hraniční přechod, část výpravy se pohraničníkům
legitimovala, část na ně kašlala, a za čárou si nazuli běžky. Čekalo
nás asi 12 km podél hraničních potůčků a pak po úbočí bez potůčku nach
Zinnwald. Vše hezky v cizině, v Říši. Stopa byla dobrá (někdy i po trávě..),
dolu to jelo, nahoru už tak ne. Na Cínovci jsme se seskupili a v řadě
za sebou projeli brankou, která tvoří vstup do Čech pro pěší turisty.
Závěr
Závěr začal polední přestávkou v malé hospodě, kam všechny zavedli Zuzana
a Jirka Vlachovi. Vlezli jsme tam v době, kdy personál obědval a vyrušili
je. Moc místa tam nebylo, někteří šli jinam, jiní si dali polévku na
stojáka. Takže je jasné, že převládala konzumace česnečky / gulášovky
a píva. Točené jim brzy došlo a majitel dojel do blízkého obchodu pro
lahvové.
Poslední část cesty vedla na Komáří vížku. Jako první vyrazili Vlachovi,
za nimi další chrti. Někteří jedinci ztratili čelo pelotonu z dohledu
a nechtěli čekat na další, což vedlo k tomu, že použili mapu a logicky
uvažovali, kam dál. Stalo se to Pavle a Martinovi – jeli po modré přes
potoky a rokle a dostali se až na Sedmihorské rozcestí. Odtud se pak
po lesních zasněžených asfaltkách dostávali tam, kam ostatní sjeli přímo
z Cínovce.
V cíli jsme měli být v 16 h, bylo tedy dost času na občerstvení v hospodě
a převlečení do civilu. Někdo zvládl ještě prohlídku okolí a výhled
z vížky. A pak už následovalo jen dlouhé čekání na busy, vyplněné kolektivními
hrátkami (např. „labadou“..).
Cesta busem
Cestu do Prahy je nutno ještě zmínit. V zadní části busu bylo veselo,
způsobil to rozjařený Hradečák Jarda svojí konverzací s Ruměnou. Povídal,
že mu nikdo nebude věřit, že byl celé 3 dny ve společnosti Ruměnky,
která jela na běžkách a neměla v batohu rum.....
Sepsal Martin Němec a doplnil Pavel Stulík v Praze dne 16.2.07
TAKové menu
TAKy se podívejte