Příloha pradníku květen 2005:

  Ten název mne zaujal hned, když ho Veronika J. inzerovala na třech hvědičkách TAK. Připomněl mi karetní hru Mezi kozy, ve které jsem kdysi prohrál něco peněz. Nejednalo se však ani o karty ani o sex, ale o weekend na invalidním vozíku. Po krátkém váhání jsem mu dal přednost před zahájením cyklosezóny, neboť weekendů na kole jsem již zažil mnoho, ale na invalidním vozíku zatím, zaplať pámbu, žádný. Řeknu předem, stálo to za to.
  V pátek odpoledne se nás na Karlínském náměstí sešlo pět vozíků a deset lidí. Krásný mladý holky mezi 20 a 30, příjemní kluci a já (55). Holek bylo míň, takže na mne žádná nezbyla. Můj budoucí asistent s poetickou přezdívkou Mrož trochu protáhl obličej, když jsem mu byl přidělen, měl asi jiná přání, nicméně překousl to a celé dva dny se o mne poctivě staral. Usedl jsem do vozíku a bylo mi oznámeno, že z něj s výjimkou noci vstanu až v neděli odpoledne. A pak to začlo.
  První vážnější úkol, který jsem dostali (vozíčkář a jeho asistent), bylo nakoupit. Sobotu a neděli jsme měli strávit v Čerčanech, nicméně nákup bylo třeba provést v Praze a úkol zněl použít co nejvíc dopravních prostředků. Jistě jste mnoho slyšeli o bariérách, které vozíčkářům ztrpčují život. Nicméně, kdo nezažil, nepochopí kolik jich je a že někdy jsou opravdu nepřekonatelné. Tramvaje jsme zamítli okamžitě, autobusy nakonec také, takže zbylo metro. Pocity na jezdících schodech počítám k adrenalinovým sportům. Budete-li se někdy nudit, použijte bezbariérový přestup z metra A na C.
Ale nejen ústrky zažívá vozíčkář. Triumfální pocit, kdy najdete hospodu pouze s jedním schodem, poté zjistíte, že jedním křídlem dveří neprojedete, paní hostinská odběhne kamsi hledat klíč, kterým je zamčeno druhé křídlo, najde jej, odemkne a vy vjedete, také není k zahození. Vůbec mne příjemně překvapilo, že ani jednou, jsem se nesetkal s nepříjemnou reakcí okolí, i když praví vozíčkáři prý toho nebývají ušetřeni.
  V Čerčanech jsme se ubytovali ve škole a v následujících dnech jsme se naučili mnoho užitečných věcí: Močit vsedě na vozíku, sjíždět z kopce aniž si spálíme dlaně, nechat se přenášet na záchodovou mísu, krmit ochrnuté, pít pivo brčkem atd. Velmi nás zaujala hra Získávání elektrického vozíku. Jejím autorem byla Jíťa a vychází z reálných základů. Organizátoři na louce rozmístili desítky lístečků, které představovali různé instituce, jež jsou k získání elektrického vozíku zapotřebí a my jsme je objížděli, abychom občas zjistili, že toto není ten správný úřad a že potřebujeme jiné potvrzení. Mohu vám říci, že když jsem dospěl k lístečku „Vozík Vám bude dodán do tří týdnů“, měl jsem radost ne nepodobnou té, kterou prožívá opravdový vozíčkář.
  Weekend uběhl, v neděli odpoledne jsme se před nádražím naposledy na vozíkách vyfotografovali, Jíťa řekla „Hop!“ a my jsme vstali. Jen ona zůstala sedět. Je totiž opravdová vozíčkářka.
  Dojeli jsme do Prahy, vrátili půjčené vozíky (velmi levné půjčovné: 40 Kč na den. No, nepůjč si ho!) a mně bylo trochu líto, že už je konec. Tak jsem aspoň ty holky pozval na Stezku. Obávám se, že zase nepřijedou sami.
  Co říci závěrem? Že to byly překvapivě krásné dva dny, kdy společné obtíže nás sblížili víc než kdybychom šli třeba na čundr. Že bych to každému doporučil dva dny zažít. Zejména těm, co o vozíčkářích nějak rozhodují – lékařům, sociálním pracovníkům, řidičům dopravních prostředků, architektům … Že nejhorší pocit je, že se o sebe nedokážete normálně postarat.

Takže díky, Mrožíku. L.H.

« nahoru