Chcete být považováni za šílence?
Pak jeďte na KIMM!
Došlo: 2002-04-30

   KIMM to je Karrimor lnternational Mountain Marathon. Poprvé se konal v roce 1968, a jeho termín bývá konec října.
   Moje kamarádka Ivana z Liberce se sice živí spořádaným povoláním, ale je o ní všeobecně známo "že ve volném čase podniká různé náročné sportovní akce. A tak ji na jedné přednášce o daních jeden posluchač nabídl účast na KIMMu. Že tam loni byl, že po skončení tvrdil "už nikdy víc" a letos že to zkusí znova. Přemluvit mě k účasti jí nedalo moc práce (závod. je pro dvojice), zvlášť, když jsme zjistili, že kategorie veteránů je od věku 80 (pochopitelně součet} a nám je trávě 81. A protože Ivana má manžela Libora, vždy ochotného nás podpořit při jakémkoliv sportu a dvě děti, které přes svůj věk 9 a 10 let jsou velmi odolné, rozhodli jsme se akci pojmout jako "rodinný výlet".
   V úterý nakládáme dodávkového Mercedesa a navečer vyrážíme k hranicím. Až do Drážďan cesta nic moc, ale pak už to sviští. Všichni tři se střídáme za volantem, a tak po klidném trajektu a bezproblémovém vstupu do Británie brzdíme ve čtyři v malém městečku Saffron Walden. Zde bydlí kamarád Martin, u něhož budujeme dočasnou základnu. Postupně se sjíždí zbytek účastníků, a tak v pátek ráno vyrážíme do Skotska na dalších 650 km v plné sestavě. Martin s Oldou a Jirka s Radkem budou startovat v Long Score, Jitka s Blankou v Short Score a Ivana se mnou v Class C.
   KIMM se totiž skládá vlastně ze dvou rozdílných závodů a šesti kategorií. Závody Score (Long a Short) jsou vlastně bodovací orienťáky. Ve stanoveném limitu se snažíte nasbírat co nejvíc bodů z kontrol a dorazit včas do místa přenocování, resp. do cíle. Za pozdní příchod se body odečítají, takže lze snad skončit i s minusem.
   Závody CIass (E,A,B,C) jsou vlastně "normální" orienťáky, ale ... V sobotu ráno odcházíme na start, Na zádech batohy s povinným (a kontrolovaným) vybavením, mj. stan, spacáky, jídlo a pití na dva dny, vařič aj., celkem tak 8-10 kilo. To už máme za sebou večerní prezenci, kde jsme byli vybaveni zalaminovanými mapami 1:40000 a příjezd na rozbahněné tábořiště 3.000 účastníků s perfektní organizací.
   Po startu dostáváme opět zalaminovaný list. Na něm je seznam našich kontrol, celkem devíti (ovšem po krajině jich je podle mapy rozmístěno asi 90! ), z toho pátá má časový limit. Vyrážíme po cestě dolů a asi po kilometru musíme do terénu. Hodně strmý kopec a všudy přítomná voda a rašelina. Na hřebeni narážíme na jakousi cestu (místy nad kotníky bahna) po níž spěchá spousta lidí. Máme za sebou 2 hodiny závodu a ještě nemáme "cvaknuto". Konečně první kontrola. Dohledávání naštěstí prakticky není, je u potoka, viditelná na 200 metrů a míří k ní dost lidí. Kontrola je navíc označena kódem, takže není ani možná záměna za jinou. V tom tedy problém nebude. Problémy jsou jinde. Na neustálé čvachtání v bahně si člověk zvykne. Horší jsou skryté díry v rašelině, na které zřejmě doplatilo několik kulhajících závodníků. Přichází vítr.
   Jeho síla je taková, že když se snažím cvaknout druhou kontrolu na vrcholu kopce, ležím najednou metr od ní a musím se plazit znovu. Ke třetí kontrole postupujeme v rozsáhlém "vlaku", když tu padne mlha... Viditelnost do 50 metrů v okamžiku, kdy jediné orientační body byly okolní kopce. Postupujeme podle busoly a naštěstí se za chvíli mlha rozpouští. Následný pohled je fantastický. Na všech možných místech jsou hlídky, které se snaží opět chytit správný směr. I my jsme sešli, protože jsem pominul magnetickou odchylku, která zde činí 25°! Sestupujeme z hřebene o výšce přes 600 m.n.m. k jezeru, s výškou tak 50. Časovou kontrolu máme s rezervou a jdeme dál. Brodění řeky po kolena je spíš příjemné.
   Víc mokří už být nemůžeme a aspoň smyjeme bahno z řady pádů. Při přelézání jednoho z mnoha plotů potkáváme Martina s Oldou. Taky ještě žijou. Další dvě kontroly nás ženou strmým bahnem, opět do šesti set metrů. Je neuvěřitelné, kolik vody a bahna se může ve vřesu a rašelině udržet na svahu se sklonem kolem 30°.
   Kontrola má být pod jižní stěnou, my přicházíme ze severu. Do sestupu se nikomu nechce, pod námi 50 metrů hluboká průrva, v ní půlmetrové schody a přes to bahnitý vodopád (tedy bahnopád). Kontrola je skutečně dole, ovšem, viditelná až po sestupu.
   Další postup už je "sranda". Orientačně už nic, pouze bahno nebo svahy, které radši sjíždíme po zadku. Takové drobnosti, že šlápnu do louže a zajedu tam do půli stehen už nás ani nevzrušují.
   Nouzové tábořiště je louka, po kotníky bahna. Stavíme stan radši na břehu jezera, kde jsou sice kameny a vody šplouchá dva metry od nás, ale zato se nebahníme. Večeříme a jdeme spát. V noci přichází "větříček". Spíme ve stanu Gemma Mantrap, který jsme zakoupili kvůli Aconcaque a vichrům na ni. Tam to bylo v pohodě, zato tady pod nápory vichru stan lehá až na nás. Naštěstí se vždy zvedne. Ráno proměnlivé počasí pokračuje. Zatímco nade mou je na dvě minuty slunce, nad protilehlou strání jde voda. Jinak se to nedá říct, pásy deště se pohybují nahoru, dolů i do stran.
   Startujeme do druhého dne. Krátce po startu dělám vážnou chybu. Ivaně už to do kopce nejde a tak zkouším traverz. Dostáváme se do polomů a hustníků a ztrácíme hodinu. Krajina se zatím vyprázdnila, ale rozhodli jsme se bojovat dál. Opět stoupání do výšky 600 m.n.m. a na hřebeni přichází vichr. Jdeme nakloněni tak o 15° do strany, každou chvíli nás náraz větru hodí na zem. Zvláště úder do zad s následným pádem na hubu stojí za to. Ještě že člověk padá do měkkého bahna. Vodorovným deštěm se probíjíme k časové kontrole, vyšlo to o 20 minut. Opět z úrovně jezera stoupáme do dalšího kopce. Teď už "jen" do 400 metrů. Spoléháme na cestičky vydupané před námi a ty nás zavedou do terénu, který jsem podle mapy považoval za zcela neschůdný. Stráň o sklonu asi 30-40° traverzujeme napříč.
   Uklouznout by znamenalo zastavit se hluboko dole, ale produpané stopy ve vřesu jsou kupodivu zcela bezpečné. Ke kontrole v potoce, viditelné na 400 metrů se brodím docela s chutí. Pak už jen několik kilometrů přes rašeliniště a bahnitý sestup k cíli. Sendviče, čaj s mlékem a naše podpůrná skupina se o nás stará. Užili si taky svoje. Postupně 3x zapadli na tábořišti do bahna, jednou Libora tahaly dva terénní vozy zapojené za sebou na 40 metrů dlouhým lanem, aby mohly zabrat na pevnější cestě. Organizace je ale super a vše se odbývá s úsměvem. Ale teď k titulku. Když se jeden z "marshalů" dozvěděl, že jsme přijeli 2.500 km z Čech na takovýhle závod a že hned zase pojedeme zpět, prohlásil: "Vy jste snad ještě větší šílenci než my". A přitom nás už čeká "pouze" dvoudenní pobyt v autě (s několikahodinovou pauzou u Martina).
   Perlička na závěr: Když Ivana prala naše závodní tlusté ponožky, prohlásila asi po patnáctém máchání: "Až z toho poteče voda jen tak špinavá, jalo když setřu podlahu v garáži, tak toho nechám!". Počkala si ještě asi dalších deset.
   Technické drobnosti pro představu. Závod Class - horský dvoudenní orientační maratón s povinným nouzovým přenocováním a povinným vybavením, určený pro dvojice s velkou zkušeností pohybu v horském terénu.
   Závodí se v kategoriích E,A,B,C. Vzdušná vzdálenost je 70,60,50 a 40 km; my jsme z ideálních 40 km ušli odhadem 65 km (a to jsme šli po dost optimální trase, ten polom nás zdržel časově). Čisté převýšení naší trati 2200 metrů, opět nutno počítat tak o polovinu víc ve skutečnosti. Vybavení je možné pojmout buď "závodně", elasťáky, lehoučký spacák ap. Pak to jde rychle (jde i běhat), ovšem při zhoršeném počasí pak řada lidí vzdává (letos v naší kategorií asi 40%!). Nebo goretex a teplý spacák jako my, ovšem pak do kopců člověk trpí. Závod se koná každý rok jinde, takže podmínky (terén i počasí) mohou být příště zcela odlišné. Přes zdržení jsme skončili 178. z 340 startujících v kategorii. Pro případné zájemce - závod je skutečně velmi, velmi tvrdý.

Evžen Ge


Chceš-li, pošli své připomínky, komentáře apod. buď e-mailem na adresu almanach@takpraha.cz nebo pomocí přiloženého formuláře, kam piš raději bez diakritiky...

Tvé jméno/kontakt: 
Tvůj e-mail: 

Text