Chvála předtančení
(věnováno mé matce, Věře a Martinovi)
Došlo: 2002-04-29

   Moje matka vždycky říkala: „Tak jako musíš umět číst a psát, musíš umět plavat a tancovat.“ Na dalším vzdělání netrvala. Někdy si na to vzpomenu, když se mi od nějaké paní či dívky dostane pochvaly, že se se mnou dobře tančí. Maminka má tedy podíl i na tom, že jsem již pětkrát zažil nácvik a provedení předtančení na TAKových bálech. Posílám jí za to do nebe poděkování.
   Moje první předtančení bylo na plese „Podskalí“ (v roce 1981, jak jsem zjistil nahlédnutím do Almanachu 1). To je tak dávno, že si z něj skoro nic nepamatuji, jen se od té doby zdravím s Mirkou Tůmovou (Pacínkovou): „Ahoj líčko na líčko“. To byla totiž jakási figura v reji Podskaláků během střídání partnerů (Pacínku, sorry, bylo to TAK). Je to tak dávno, že si ani přesně nepamatuji s kým jsem tancoval, i když jiskra potuchy tu je.
   Na co si ale vzpomínám velmi dobře jsou čtyři předtančení, kterých jsem se zúčastnil v posledních letech. Jednalo se o plesy 1999 Španělsko, 2000 Woodstock, 2001 Dvacáté století a 2002 Intelektuálové. Tato předtančení jsem absolvoval s půvabnou a úžasnou partnerkou Věrou Musilovou a také tanečním mistrem Martinem Packem. Oběma tímto rovněž děkuji, že to se mnou vydrželi.
   Pro ty z vás, kteří chodí na plesy TAKu je předtančení doufám příjemnou podívanou, která z obyčejné tancovačky dělá skutečný ples. Já bych vám ale rád přiblížil, co znamená předtančení pro nás aktivní účastníky. Byl bych rád, kdyby vás mé líčení nadchlo natolik, že byste se rozhodli také to zkusit, i když po pravdě řečeno zatím je většinou více zájemců než kolik jich může absorbovat taneční parket a kolik jich zvládnou nervy pana tancmajstra.
   Předem je třeba říci, že základním předpokladem účasti na předtančení kupodivu není taneční nadání nýbrž odvaha. Svoji maličkost nebudu komentovat, ale za ty čtyři roky jsem při prvních zkouškách viděl mnoho „kopyt“, která na plese sklízela zasloužené ovace na otevřené scéně. V takových chvílích jsem vždy obdivoval Martina, že nikdy nikomu z nás ani slůvkem nenaznačil, že by se měl věnovat jiné zábavě než tanci, ba ani nikoho nezasunul na neviditelné místo někde uprostřed. Pracuje prostě s materiálem, který má a ví, že do Národního ani do Karlína to nedotáhnem.
   Předtančení vlastně začíná někdy před Vánoci, kdy Veronika shání přiměřený sál na nácviky a přemlouvá Martina, aby to s námi ještě jednou zkusil. Poté s předstihem oznámí datum první zkoušky a pro nás předtanečníky nastává choulostivý okamžik hledání partnera. Myslím, že bez ohledu na věk se v těchto chvílích odehrává nemálo dramat kdy se odhodláváme požádat opačné pohlaví o partnerství v tanci, a nemálo malých tragédií, když jsme odmítnuti ba dokonce nahraženi někým jiným. Když je toto za námi, a já opět děkuji Věrce za její opakované „Ano“, čekají nás dva měsíce potýkání se s vlastní nešikovností a komických scének.
   Nácvik předtančení z mého pohledu probíhá ve třech základních etapách. Fáze první: „Je spousta času“. Fáze druhá: „Čas kvapí a my toho ještě moc neumíme“. Fáze třetí: „Proboha to bude ale průšvih“. Podle toho se také mění naše i Martinovo chování. Na začátku jsme samá sranda, spousta vedlejších keců a tancování je vlastně jen záminka abychom pak mohli jít do hospody. Potom začíná narůstat nervozita, Martin chvíli zvyšuje hlas, chvíli nás zapřísahá abychom byli zticha a dávali pozor a v posledních týdnech se vzájemně osočujeme, okřikujeme a nevražíme na ty kteří zrovna nepřišli a chybí ve stanovených formacích. Ty se pak stále přeskupují a Martin opakovaně definitivně stanovuje, kdo kde bude stát, aby to za týden opět změnil. Roztomilou postavou tohoto procesu je Jirka Kostrba. Má tužku a zápisníček a píše si jak jdou jednotlivé figury po sobě, kterou nohou vykračujeme a podobně. To poznamenávám proto, kdybyste ho na předtančení viděli, jak si během něj něco čte, abyste věděli, o co jde.
   Důležitou součástí předtančení je samozřejmě kostým, přesněji kostýmy. Každý, kdo byl na bále TAKu řešil problém, co na sebe, aby vyhověl zadanému rázu plesu. Pro předtanečníky je to ještě zpestřeno tím, že si musí sehnat několik dalších oděvů, a ty pak během několika desítek vteřin převlékat. Převlékací přestávky vytváří lehce komicko-erotické vsuvky předtančení, neboť není čas ani místo na stud a útlocit a diváci mají šanci posoudit nejen hbitost účinkujících ale i jejich prádlo.
   Poslední nebo předposlední zkoušku se konečně dozvíme, jak to bude celé vypadat a s mlhavými představami o závěru se domlouváme kolik hodin před začátkem plesu se musíme sejít, abychom se doučili, co jsme za uplynulé dva měsíce nestihli. Novici jsou přesvědčeni, že takto připraveni nemůžeme předstoupit před TAKovou veřejnost zatímco zkušení harcovníci vědí, že „Vše se nakonec v dobré poséře“ (Milada Corvinová).
   Jestli poslední zkoušky byly poznamenány nervozitou, pak to není nic proti posledním dvěma hodinám před začátkem plesu. Vše je totiž úplně jinak než jsme očekávali: Hudba je málo slyšet, sál je menší nebo větší než ho máme v paměti, dva a půl páru chybí, neboť jsou uvězněni v dopravní zácpě nebo jim doma praskla vodovodní trubka atd. Nakonec se přece jen podaří vzdor všem nástrahám si předtančení dvakrát projet a zkušený taneční mistr Martin praví, že víckrát to nemá cenu, že by to bylo přezkoušené. Jsme sice opačného názoru, ale velí zde on, tak opouštíme prázdný sál a jdeme na panáka či na pivo. Je zhruba sedm hodin večer, do sálu se začínají trousit první plesači a do začátku předtančení zbývá asi hodina a půl. Ta je podle mne pro celé předtančení nejdůležitější. Nevím jak ostatní, ale já během ní začínám čím dál tím silněji cítit, že se to povede a že žádný průser se konat nebude.
   A pak je to tady. Najednou stojíme oblečeni v nástupních formacích, další kostýmy a rekvizity připravené tam kde mají být, okolo parketu stojí všichni co přišli letos na ples, zní první takty hudby a my vycházíme. Co se děje pak moc nevím, protože rozčilení a tréma se přetvoří v jakýsi trans, ve kterém se mi najednou daleko lépe než kdykoliv předtím vybavuje sled figur, mozek nohy a ruce pracují jaksi bez mého přičinění a ve mně pomalu narůstá radost. Začínám se usmívat na Věrku, začínám vnímat své okolí a najednou tu je konec a děkovačka. Mí kamarádi stojí okolo parketu, usmívají se a tleskají a možná nám i malinko závidí, že se toho také aktivně nezúčastnili, tak jako jsem vždycky záviděl já. Vychutnáváme si ovace i když víme, že publikum je nám předem příznivě nakloněno a že by tleskalo i kdybychom toho půlku zkazili. Vyvoláváme Martina na parket, fotografujeme se a jsme šťastní. Jsem pyšný na naše společné byť zcela pomíjivé a drobné dílko. Všechny pochyby jsou zapomenuty a já začínám tušit, že za rok jsem tu zas. Možná si to říká i Martin, který si v uplynulých týdnech zcela určitě říkal, že s námi už nechce mít nic společného.

Láďa Hlavatý


Chceš-li, pošli své připomínky, komentáře apod. buď e-mailem na adresu almanach@takpraha.cz nebo pomocí přiloženého formuláře, kam piš raději bez diakritiky...

Jméno: 
Tvůj e-mail: 

Text