Pouze pro vnitřní potřebu vydává Turistický akademický klub Praha
IČO: 00199214, účet č. 2000317496/2010
Koresp. adresa: TAK, Malá Štupartská 646/1, 110 00 Praha 1
Klubovna: Mikulova 1574, Praha 4 - Jižní Město
Pokladník: Jana Stádníková, e-mail: janastady@gmail.com
Poradník: Jana Vorlová, e-mail: tak.praha@email.cz

Motto: Kamkoli se vydáte, jděte s celým srdcem. [Comfucius]

Zprávy z rady:
  Pravidelná schůze v pondělí 7. října 2013 od 18:00 v Tyršáku, 2. patro, posluchárna P1
  Na říjnové schůzi budeme hlasovat o pořadateli bálu 2014.
  Rada se sejde u Haštalského dědka 21. října.
  Ještě nikdy jsem na Stezce nebyl 8 dní (díky, Můro!) a už dlouho jsem nezažil TAK pohodové zakončení (díky, Pětko!). Škoda, že už je to za námi... Ale co, vždyť už za 7 měsíců nás čeká 56. Stezka! A nezapomeňte, že jen 24 dní nás dělí od začátku oslav našich padesátin! Petrof

Stalo se:
   Expedice Stezka 2013 - denní zprávy
1. den, neděle 22.9. - V dopoledních hodinách posledního dne letošního léta vyrazila z Rajské Zahrady a v deset hodin vstoupila do Satalic, aby opustila území metropole.
Večerní befel: Milovice, restaurace Milten. V nohách 32 km, v žaludcích (zatim) 5 piv (2x Braník, 2x Kozel, 1x Svijany), nálada dobrá, ale nožky trošku bolejí. Pepa Beran už dorazil a hned šel spát.
2. den, pondělí 23.9. - Milovice - Boží Dar - Všejany - Loučen - Mcely - Seletice - Brodce - Dětenice - Libáň - 6 piv - 38 km. Oprava včerejška - 34 km. Celkem tedy 72 km.
3. den, úterý 24.9. - Podrobně dnešní trasu nebudu popisovat, ale délka dnešní etapy byla 35 km. Můra by ti řekl max. 29, ale to je ten jeho "optimismus". Máme v nohách 107 km, jsme všichni zdraví, pijeme sedmé pivo a máme 4 panáky. Je nám prostě dobře. Smůlu mají, kteří tu s námi nejsou.
4. den, středa 25.9. - Stojím na hranici KRNAPu. Rozloučil jsem se s kamarády, kteří teď supí do kopce směr Benecko. Já se vracím do Jilemnice, odkud pojedu busem do Jestřabí za Trojkou. Ukončím tento super výlet se 121 kilometry v nohách. Petrof
Noční befel: Petrof byl přemluven, aby vstoupil aspoň jednou nohou do KRNAPu. Pak sevrátil do Jilemnice a odjel ke své Trase. Cestou do kopce se houfec, dle momentální kondice, poněkud potrhal. Občerstvení bylo v Benecku, na Rovinkách a U piráta. Zdeněk se přes den poněkud unavil, ale po třiadvacáté hodině též dorazil do Špindlu do penzionu Slávie. Dnes borci ušli 32 km, celkem tedy bylo zdoláno za 4 dny 133 km. Petřík pronesl slavnostní uvítací řeč a slavnostní přípitek též byl.
Pouť Krkonošská - zaznamenal Můra 4. Trasa TAKu
Milí Stezkaři,
jakožto autor a později realizátor onoho blbého a nyní již možná slavného nápadu, dojít na 100. čtyřkovou Stezku a při příležitosti 50. výročí TAKu pěšky z Prahy do Krkonoš, bych rád uvedl některé události na pravou míru. Původně jsem chtěl letět letadlem, ale poté, co vyhrály Krkonoše, připadalo mi to poněkud nemožné. Zvolil jsem tedy 2. extrém. Počítal jsem, že se pár šílených důchodců přidá, což se i stalo. Pracující jsem v  podstatě ani neoslovoval, neboť jsem si vědom, že někdo nás musí živit a ne se flákat po vlastech Českých. Po přečtení zpráv z trati jsem nabyl dojmu, že někteří účastníci spíš počítali piva a panáky, ev. kilometry, namísto hlavního účelu pochodu, tedy dojít na Stezku pěšky, kochat se přírodou a dokázat si, že ještě žijem.
Vyrazili jsme tedy podle plánu v neděli 22. září těsně po 9. hodině z Rajské zahrady v počtu 7 statečných plus jedna průvodkyně. Na startu stáli Petrof Jirava T3, Drahoš Bárta T4, Zdeněk Cepín Cejp T4+, Karel Šling T11, Jirka Vlach T14, Honza Maňák T17, Jiří Můra Šlemr T4 a průvodkyně Hanka Řeháková T12, která nás dovedla do Satalic a doléčovala chřipku, ale v pondělí ráno stála již v plné polní v Milovicích, odpoledne se ještě přidal ve  Staré Lysé Pepa Beran T12. Cesta vedla kolem různých center do Satalic, kde nás místní obyvatel Petr Řezák přivítal chlebem, solí a špíčkem. Pak už končili srandičky a šlo se oborou na Jenštejn, po silnici na Zápy, podle Labe do Káraného, přes lesy do Staré Lysé, kde nás v hospodě očekával již zmíněný Pepa Beran a kde jsme si dali odpočinkové pivko. Na některých z nás byla znát únava, měli jsme v nohách skoro 30km a pro některé bylo zbylých 8 km utrpením. Světlým bodem byl úžasný západ slunce. Spali jsme v Milovicích v bytě mé dcery Helenky a večeřeli v nedaleké hospůdce Milten. Ve 22.30 jsme zalehli a spali jak zabití. Na kontě bylo 34 ušlapaných km.
Ráno došel Pepa pro rohlíky, vařil se čaj a káva, dojídali se řízky a štrůdlíky z domova, Cepín uklohnil smaženici a po 9 jsme mazali do 2. dne. Procházeli jsme skanzenem, který tu po sobě zanechala Sovětská armáda, a vůbec z toho nebyl hezký pocit. Naštěstí nám cesta krásným lesem dala zapomenout a vítal nás zámek Loučeň, kde jsme poobědvali. Já jsem se těšil na odpočinek jak malý Jarda, protože chvílemi jsem měl pocit, že to kvůli bolestem kolene vzdám. Pomáhal Petrfův gel a Cepínova Koňská mast. Cestou do Mcel náhle všechno přestalo a už jsem šel v pohodě až do cíle. Jakoby tělo pochopilo, že se musí smířit s tím, že se páníček zbláznil. V té době už jsme šli po skupinkách, jak kdo mohl rychle. S některými jsme se potkali v Dětenické středověké hospodě, kde měli vlastní výborné pivo a jediné cenově dostupné jídlo, místní chleba se škvarkovým sádlem. Odcházeli jsme odtud se soumrakem a do cíle v Libáni jsme dorazili za tmy a to nás čekal ještě skoro kilometr do ubytovny. Chutě jsme povečeřeli a plánovali další den. Do bazénu v areálu ubytovny nikdo nevlez, ani ne tak proto, že by voda byla studená, ale že měl strach, aby se únavou neutopil. Nebylo divu, končil nejdelší den, který měřil 37 km.
Snídaně byla v ubytovně a narychlo. Musel jsem se dojídat cestou. Po 10ti km silnice začal les plný hub a krajina se začala vlnit. Před námi byl výstup do Prachovských skal. Vystoupali jsme do jejich nitra, bylo tam moc fajn, po hodině bloumání a kochání jsme došli na severní část skal, kde je pokladna, v níž už nikdo nebyl. Zato tam na parkovišti stála velmi příjemná hospůdka, kterážto nasytila naše hladové žaludky. Pak jsme táhli na Libuň a odtud do dalšího (asi 300m výškových) kopce, asi o 20m nižšího, než vedle ležící Tábor. Cesta byla blátivá, klouzala. Ono se to nezdá, 300m, ale když je tělo zbědované, docela to vydá. Nicméně jsme tam vyšplhali a nahoře se nám otevřela nádherná vyhlídka na Trosky v zákrytu, Bezděz, Ještěd a spostu dalších kopečků, lesů a rybníků, až ze mě bezděky vyhrklo: „A to je ta krásná země, země Česká, domov můj...“ Z kopečka se metelilo podstatně rychleji, nicméně svaly na nohou kvílely. V Lomnici nad Popelkou na nás dolehla euforie z blížícího se konce dne a hlavně jsme slavili překročení 100. km. Připili jsme rumem, až na Petrofa, který tvrdil, že už máme 102 a tudíž prošvihl onu slavnou chvíli. Nicméně se nám ho zželelo, tak dostal posléze taky. Nakonec z toho byly 3 rundy, nějaké pivko a nadopováni jsme doběhli za tmy do Libštátu, do hospody na náměstí, kde byl i nocleh. Zde už nás očekával Vobrázek, který přivezl batohy. Paní hostinská nám nechtěla nechat srazit stoly, že za 10 minut zavírá. Rundy pokračovaly, přidaly se k nám 2 domorodkyně, z nichž jedna byla redaktorkou místního plátku a museli jsme tudíž poskytnout interview. Začali jsme být slavní! V nohách dnešních 33 km a celkem za stovkou. Do postelí v 1. patře jsme odcházeli v půl druhé docela dobře zbořeni. Chudák Vobrázek upadl na schodech a narazil si žebra.
Ráno jsme snídali na lavičce na krásném náměstí města Libštát a s vidinou posledního dne našeho putování vyrazili do 10 km vzdálené Jilemnice. Cestou se nám opět naskytly nádherné výhledy na Krkonoše, byly úplně celé, jako na panoramatickém obrázku. Šli jsme po skupinkách, poslední dorazil Petrof, který zde končil a dál jel busem na 0. trojkový nocleh. Na náměstí jsem ho upozornil, že musí ještě kus, jinak nedojde pěšky do Krkonoš. Dlouho se zdráhal, ale nakonec ty 4 km ještě dolez. Budiž mu za to sláva! Cepín v tu dobu už chytil slinu a pohyboval se v jiné dimenzi. My ostatní jsme po skupinkách vystoupali na Benecko, kde jsme si dali svačinku. To už nám bylo hej. Následovaly Rovinky s obědem a jeden lahvový Pirát.Do Špindlu jsme dorazili za tmy a po 28 km nás čekal poslední výstup na chatu Slávie. Tam nás čekalo nádherné přivítání, hráli nám oslavné písně, přišla poslední pochodnická runda, někteří i tančili, zejména zničený Cepín, který dorazil asi 2 hodiny po nás. Pochod skončil a začala nádherná 100. čtyřková Stezka.
Na závěr zbývá dodat, že jsme ušlapali 133 km a všichni zdrávi došli. Poznal jsem blíže pár úžasných lidí a všichni jsme si dokázali, že ač už nejsme žádní mladíci, či mladice, někteří v životě utekli hrobníkovi z lopaty, ještě jsme tady a žijeme! A jak krásně!
PS Jako třešničku na dortu je třeba dodat, že většina z nás následující den zdolala vrchol Sněžky.
  55. Stezka - 26.-29.9.2013 - Krkonoše. Zakončení u Smejkalovy boudy - Informace... a fotoalbum...

Ahoj všichni - kamarádky, kamarádi, prostě přátelé,
především bych chtěl poděkovat všem Stezkařúm zúčastněným a politovat nezúčastněné, ale hlavně chci stereo poděkovat 5. trase, zleva za to, že nám svěřili svou Beneckou základnu k poslednímu noclehu a zprava za perfektní organizaci celé 55. Stezky včetně nápaditého a propracovaného zakončení. Bylo velmi potěšující to hromadné nasazení snad všech "Pětkařů", směřující k úspěchu - naší spokojenosti a dobré náladě. Vzhledem k déle trvající přátelské atmosféře mezi našimi dvěma trasami, kterou nenarušil ani dávný přechod bývalého pětkového šéfa do našich řad, jsme přemýšleli, jak přispět alespoň nějakou maličkostí k úspěchu 55. Stezky a tak se Pětce odvděčit za její vstřícnost. Dlouho nás nic nenapadalo, až čas nám na poslední chvíli přihrál vhodnou příležitost.
První stezkový den už dole ve Špindlu nevěstil nic dobrého, řeči o vhodnosti zpátečního lístku byly samozřejmě jen legrací, ale o poměrech na hřebenech Krkonoš, dějiště dvou dávných Stezek a jednoho Stezko-Rajdu, jsme toho dopoledne neměli moc pozitivní smýšlení. A tak jsme vzali na čas zavděk teplem Špindlerovky, kde nás nejvíce zaujala  úplná cenová rovnost čaje a grogu. Všemi možnými technickými prostředky jsme bedlivě sledovali předpovědní počasové mapy a pořád doufali, že Norové mají o Krkonoších lepší informace, než čeho jsme byli účastni v reálu. Pořád jsme nechtěli uvěřit tomu, že nám to od severu posílají právě naši dávní polští kamarádi z Polytechniky ve Wroclavi, bez jejichž AKT a jím pořádaných Rajdů, by nebyl nejspíš TAK a jeho Stezky a my bychom v této chvíli všichni stáli určitě někde jinde a nejspíš s někým jiným.
(A propos, ví někdo, zda existuje AKT a jeho Rajdy? Zapomněli jsme se na to bohužel na chatě Strzecha Akademicka, kterou jsme druhý den za ranního slunce míjeli, zeptat. Chyba se vloudila.)  
K vytoužené změně počasí k lepšímu se to venku vůbec nechystalo, a tak jsme se rozhodli vydat na cestu severním směrem proti větru a dešti, abychom zachytili nárazy severáku a převážnou část padlé vlhkosti na svých bedrech a stezkovém odění, pohybujíce se na severním návětrném svahu polských Karkonosz. Věřili jsme, že tím ochráníme všechny jinotrasové i naše jedničkové spolubojovníky, přicházející na schronisko Samotnia z jihu. Naše high-tech zařízení nám po čase hlásila, že nad námi se, co se týká stavu vody, nalézá Maly staw. A tak jsme nabírali vodu do všeho, co se do nás vešlo. Doufali jsme, že to ostatní ocení. Nakonec jsme došli za mohutného jeleního říjení v polských dolinách až k Malému Stawu a zde jsme mohli přebytečnou vodu vycachtat. O tom, že byla naše protivodní akce 100% úspěšná, nás přesvědčila ranní modrá obloha a sluncem ozářená protější stráň nad přetékajícím Stawem, asi by se měl přejmenovat na Wetszi Staw Stezkowy. A od této chvíle už, alespoň doufám, na Stezkaře ani nekáplo a slunce bylo trvale naším věrným průvodcem až do sluncem zalitého zakončení. Vezměte to jako dík Pětce a jako maličký přínos Jedničky k celkovému úspěchu 55. Stezky, na kterou jsme odjížděli se smutkem v duši, neb den před odjezdem do Krkonoš nás zastihla smutná zpráva o odchodu našeho tak trochu externího, ale popravdě velmi řádného a váženého člena - Pepy Trávníčka z Martina, který nejen na několika Stezkách, ale hlavně na zimních přechodech Velké Fatry, byl naším věrným průvodcem již od šedesátých let. Budiž mu nebeská Velká Fatra dobrým terénem, budeme vzpomínat. Smutno nám bylo i z neúčasti Tondy Rosického, který tuto Stezku začal připravovat, chystal se s námi oslavit i své "kulatiny" a nakonec mu jeho zdravotní stav účast znemožnil. Snad budou i lepší zprávy následovat.
Ahoj, Pětko ještě jednou díky, a pokud zdraví dovolí, nashledanou na Šestapadesátce.
Láďa T1

Ahoj všichni,
  je sobota, tvrdnu v práci, koukám na krásné babí léto za okny a vzpomínám na Stezku. Tam bylo krásně! Cestu pěšky do Krkonoš hezky popsal autor a realizátor onoho blbého alias skvělého nápadu Můra. A tak mohu s klidným svědomím začít popis, až když jsme promočení, utahaní, ale "Já su taky šťasný" sešli s Jirkou ze Sněžky na chatu na Pláni. Tam Čtrnáctka rozbila na tři dny svoji základnu. Ráno jsme se probudili do slunce a cíl byl jasný a vzdálený jen za pár modrými obzory - Sněžka. Jenže než jsme se probili přes pěnící Kaštan na Rozcestí, Fénix na Výrovce a Darinin prostřený stůl u kapličky, Sněžka se zahalila do mlh. My, co už jsme měli splníno, nám bylo hej. Na Luční jsme zasedli do lavic, věnovali se Paroháči a hlavně zdravení dobyvatelů či budoucích vyzyvatelů Sněžky ze všech možných tras. To bylo mísení tras a zmatení jazyků jak v Babylóně. Nebyl ani čas se domluvit, ústupovou cestu do základního tábora si každý zvolil sám. Večer už jsme pili s Mírou. Ale jsme děvky prodejný. Jakmile se přehoupla půlnoc, už jsme volaly "Václava mám nejradši", protože nám - nejhlasitěji volajícím ženám objednával Chapko panáky. Dokonce i Vráťa změnila pohlaví, aby to dostala.
   Krkonoše jsou nejen kopce, ale překvapivě i pivovary. V sobotu došlo po Luční na další z nich. U Klínovek jsme udělali úkrok stranou a ocitli se v designovém wellnessu na Friesovkách. Nejdřív to vypadalo na krok úplně mimo. Ale velice příjemná obsluha nás přesvědčila, že ne, ač do vlastního pivovaru jsme museli poté ještě vzhůru dolů. Celý den jsme byli v pohodě. Přeci se nemůžeme opít, když pijeme s Mírou. Jenže po výborných Čtrnáctkách s výhledem v Andule jsme ještě z nostalgie vyrazili na Dvorskou boudu a znovu zkontrolovali Kaštan na Rozcestí. Když jsme na zhruba kilometru čtverečním doputovali na poslední vrchol kosočtverce, měli jsme nejistý pocit, že ani pití s Mírou nás nezachrání. A to nás večer čekaly ještě dva Mírovy sudy a Michalova ostrostřelba. A Míru navíc ochutnávka pěti vzorků, kterou zvládnul - nutno říct - se ctí a vybroušenými sommeliérskými hlody. Hudba každým večerem gradovala. Po téměř komorním čtvrtku nastoupila v pátek odpočatá páteční frakce, která si s sebou bohužel nezapomněla z Prahy přivést kempaře. Ale ten jim poslední večer nebyl nic platný. Po třiceti kilácích (jak jinak než přes Sněžku) dorazili naši mladí. A když kempař zahnal Karla s Ivanem spát, okamžitě uvolněnou manéž obsadili Vítek s Alešem. A to tak, že neumožnili našemu banjomanu vůbec odejít. Ještě nikdy se nestalo, aby nás servírka ve tři ráno přemlouvala, ať ještě nechodíme spát a dál tak krásně hrajeme. Až tady na Pláni. Na krásné zelené pláni.
  Neděle byla ve znamení klasického úprku přes Strážné (a pravda přes další pivovar ve Vrchlabí) na zakončení, které bylo jako vždycky dál, než jsme čekali. Ale módní přehlídku a Hanče v plavkách jsme stihli. A taky na louce společnou hudbu, foto, klobásy, pivo, cestu v průvodu na nádraží, stezkový vlak, společnou hudbu a pivo ve vlaku. Prostě Stezku, tak jak má být a jak už PADESÁT let je. Jak říká jistý nejmenovaný akademik: "Já se mám tak dobře, že si sám sobě zavidím." A to si můžeme říct my všichni, co jsme byli na Stezce a zase zažili báječně prožité dny s báječnými lidmi.
Zuzana T14

Sobota 28.9. 2013
Ráno na penziónu U kotle. Po veselém večírku se smutným koncem (došlo pivo) bylo ráno jako vymalované. Bohatá snídaně na vidličku, a jelikož se pivo do rána neurodilo, odcházelo se z penziónu indivindy. Jako první vyrazila sekce „Milujeme kopce“  - Pavel Vyleta, Mary a Vykyš, doplněná horským záchranářem Járou Č.
Původně jsem chtěl vyrazit s nimi, ale pak jsem si uvědomil, že se budou courat, tak po dostatečném náskoku jsem v dobré víře nahodil batoh a vyrazil. Došel jsem je rychle, ještě za Horními Mísečkami, v nástupu na červenou do prvního kopečku. Cesta ubíhala klidně, málo turistu, hezký les, jenom občas bylo slyšet cezení skrze zuby silných individualit, co ten Jára je za hajzla, když sliboval vrstevnici a jde se furt do kopce.
Ale zvládli jsme to na jedničku a dorazili do prvního záchytného občerstvovacího bodu bufetu Rovinka. Vlezli jsme dovnitř, kde bylo zrovna prázdno, a hráli jsme přesilovku na obsluhu. Poručili jsme si jídlo – já polévku, klobásu, čaj, rum, pivo, Vykyš a Pavel V. po řízku, Mary polévku a Jára, aby nezdržoval, sekanou s bramborem. Systém fungoval jako šatna, po objednávce jsi dostal lísteček a byl jsi vyvolán. Jenže mezitím, dorazili do bufetu další hladoví – mladé rodinky (docela hezké maminky) a začali dělat frontu u okýnka. My šťastní jsme se dostali k talíři prakticky ihned a jenom dobrák Jára, který nechtěl se sekanou zdržovat, na to dojel. Mladá atraktivní blondýnka měla stejný nápad, a protože stála hned u výdeje, tak se šťastným úsměvem dosedla a dala se do jídla. My jsme vesele pojídali a jako správní dobráci si dobírali Járu, co že to má za minutku. Skutečně ji měl, po dvaceti minutách a významném postávání u okýnka se ji nakonec dočkal. Sice mu jako kompenzaci nabízeli malého panáka, ale to Jára hrdě odmítnul, že malé nepije.
Já se v bufetu vydováděl taky, protože potom co mi upadnul nůž, třikrát chleba, s kterým jsem vytřel i podlahu a ještě mi dobří kamarádi doporučovali vytřít na mokro polévkou a vyválet klobásku. Nevím čím, ale byl jsem prostě nějak slabší na ruce, asi těmi kopci.Za to jsem byl kolektivem odhlasován na zápis.
Potom jsme dorazili pod Žalý k infocentru a po červené došli do penziónu Pohlednička a to už je jiný zápis a jiný dobrák.
Neděle 29.9. 2013
Ráno na penziónu Pohlednička. Večírek byl skvostný... Alenka Svobodová, aspirantka krásného životního výročí (10.10. 2013), byla u této příležitosti jmenována ministryni zdravotnictví a v tomto duchu probíhal i večírek. (Ale to je jiný zápis a jiný autor).
Ráno bylo zase smutné, protože opět došel sud a tak po vynikající snídani na vidličku jsme žízniví vyrazili.
Sekce „Milujeme kopéce“, bez Járy, vyrazila jako první. Následoval je pan Kolega a do závěsu jsme se pustili já a Jára. Pana Kolegu jsme došli hned na prvním rozcestí, kde se stala osudná minela. Sekce „Milujeme kopce“ se perfektně srovnala s terénem a vyrazila směrem Křížovky. Já byl líný vytáhnout mapu a pod dojmem, že Horní Štěpánice jsou za rohem, jsem pana Kolegu a Járu mystifikoval tak, že jsme samozřejmě skončili v Dolních Štěpánicích. Po lokalizaci místa od domorodého jazyka, jsme byli nasměrování  správným směrem a jako odměnu jsme chytili ostrý výšlap do kopce.
Po jeho výšlapu jsme se dostali na modrou a po ní pohodově dorazili do Křížovky k místnímu fotbalovému hřišti. Za odměnu jsme zhlédli zahájení místního dívčího mače ve fotbale a k tomu se občerstvili pivem a klobásou.  A  protože každý dobrý skutek má být po zásluze potrestán, tak jako nosič oficiální vlajky jsem dorazil na zahájení s křížkem po funuse. Za to o mě beze mě (Mnichov 2013) jsem byl okamžitě odhlasován na zápis dne. Na ukončení pak proběhly soutěže:
Naše účast byla okrajníčková, protože nás bylo 5 a půl. Tím, že bylo větrno, tak se z našich 5 a půl zvedla sekce „Jdeme do Vrchlabí“ a vyrazila. ‚Ve Vrchlabí po hledání restaurace s tím správným pivem, kterou jsme stejně nenašli, skončili v místní pizzerii, kde jsme se vydatně posilnili před cestou zpátky.
Vlak byl již přistaven, našli jsme si svoje kupátko a v očekávání klimbající jízdy jsme se usadili. To jsme ale netušili, jakou srandu si nakonec užijeme. Krásně to zhrnula Mary v pondělním e-mailu, cituji:
Přátelé, kamarádi,
včerejší cesta domů ze Stezky byla fantastická. Fakt, že jedny dveře od vagonu přinesou tolik srandy a zábavy, mě uvedl v naprosté nadšení. Doma jsem se při líčení celé situace smála tak, že absolutně nebylo možné pochopit, co se vlastně stalo a máti to uzavřela větou, že bychom měli méně pít.....musela si myslet, že jsem na šrot.
Děkuji vám za tento úžasný zážitek, bránice mi bolí ještě dnes.
 Mary T17

55. stezka na Dvacítce měla několik poprvé
- poprvé zajištěny noclehy po telefonu (úspěšnost 50 / 50 - i když v případě Špindlu to nemohlo asi dopadnout lépe...)
- poprvé 69kový společný nocleh - podařil se a hodláme v tradici 1. společných noclehů pokračovat
- poprvé s námi nejel Michal Ř. jako host, ale jako člen Dvacítky a bylo to znát :-)
- poprvé s námi byla Jana Dočkalová - velká posila nejen hudební, která za nás na zakončení i život položila
- poprvé se Dvacítka jasně polarizovala na "Sluníčkové lidi" a "Kyselé prdele" (jeden pól reprezentuje Verča Š., druhý Káča - obě se ke svým pólům přihlásily sami a dobrovolně)
- poprvé nalezeny růžové zaječí uši, které konečně vysvětlily řadu otazníků nebo naopak?
- poprvé na Dvacítkové stezce zazněla i mandolína - prsty bolí, ale pokračuji v tréninku, což doma těžce nese Václav...
- poprvé, alespoň doufám se hrálo s resp. podle Androida
- poprvé se těšte na zápis s odborným posudkem (Verča Š. a Káča R. napíšou něco o stezce ze svého úhlu pohledu a Jana Dočkalová doplní odborným posudkem - její "bonzbloček" opravdu nezahálel...)
Veronika T20

Návštěva Krakonošovy zahrádky
Požití alkoholu v malém množství má uvolňující a uklidňující účinek, větší dávky boří zábrany, snižují úsudek, motoriku a koordinaci pohybů. Tedy – vše je v nejlepším pořádku! :)
Jakékoliv slovo jakože: Stezka je za námi, skončila, byla - ve mně vzbuzuje pocit lítosti a melancholie, minimálně tak na měsíc. Chápejte, v mém věku se dostanu do nostalgického rozjímání velice snadno (obzvlášť takhle k podzimu).
Faktem zůstává, že Stezka je pryč a že byla (já doufám, že máte taky ten pocit) skutečně vynikající, dá se říct, až výjimečná. Určitě i díky staré dobré sestavě, kterou letos (a doufám, že napořád) doplnili uvolněné maminky. Jmenovitě: Jana, Martinka, Kachna, Zuzka, Velebák… Také si pamatuji podstatně víc než kdykoliv jindy.
Ve čtvrtek na mě počkala skupinka se Šimonem v hospůdce v Háskově, kde někdo otočil kopec. Jinak si nedokážu vysvětlit ten totální omyl, za který jsem zaplatil funěním do kopce, které mohlo být i mým posledním. Na Tadrovic statku jsme byli mezi prvníma, nicméně do pokojíčku, kam jsem chtěl, jsem se už nevešel!!! Proto jsem si odestlal jinde v domnění, že se zaplní povolnými děvčaty z T20. Prostě společný noclech byl velkým příslibem. Teď se tomu už směju, ale jaké bylo ráno moje rozčarování, když jsem zjistil, že jsem spal s chrápajícím výkvětem T23 (myslím tím to druhé, méně slibné, pohlaví).
Po snídani jsem chytil sabotážního raráška, a k ojebání kilometrů začal přemlouvat okolo sedící. S panem Vaňkem problém nebyl (ostatně sám mi začal vydatně pomáhat). Ulovili jsme pěkné kousky z T20 (ano ty samé, co jsem si na ně myslel) a po pár rumech lékařských a pivech nám bylo na slunku pěkně. Dál by mohla vyprávět paní Tadrová. Jisté je, že před 16tou jsme byli s panem Vaňkem naloženi a převezeni do Špindlu, dále pak na Špindlerovku. Zde došlo k několika závažným pádům, kocháním se západem slunce a otevření vlastního Bistra pro pocestné na odbočce k Moravské boudě. Na místě pak neschopnost nakrájet si řízek, přesto však několik hlubokých pohledů a po ošetření osobní lékařkou odebrání se (zbytečně brzy) na JIP.
Toho rána došlo k mnoha prapodivnostem, mezi které řadím sprchování s cizím ručníkem a v cizím pokoji. Dále pak, že se Zuzkou jsme se dohodli, náš nově "objevený vztah" nezakládat na sexu (resp, ne pod vlivem alkoholu, nebo je to jinak??). A množení se Durexu po kapsách, každou noc minimálně o dva a ještě také můj snubák na Vaňkovic pračce.
Po nějakém pivu vyšla spodní skupina (a já v ní) směr Špindl, horní skupina směr Martinova bouda. Odjeli dva psi a Rachel, pan Velebný naštěstí ne. V civilizaci jsem se choval civilizovaně. To mi vydrželo jen do návštěvy zařízení "U Piráta". Zas mě dohnaly Jezinky z T20, chtěly nejen prstíčky, ale hned celou ruku. U Piráta byl podařený mejdan, kusT16+kusT20+kusT26. A najednou, jak když proutkem mávneš, zůstali jsme sami u jednoho stolu s panem majitelem, který se rozhodl, že s náma půjde na Rovinky, protože už stejně všechno došlo. A to byla, vážení, zatracená pravda.
Večer plný kouzel měl i krásné pokračování, i když celková únava se začala hlásit. Děkuji za pěknou přehlídku ňader dmoucích i za posezení na klíně. :) Na koho se nedostalo, dostane se jindy! :) A protože mi byla osobní lékařkou přebalena ruka, mohl jsem v závěru i něco málo brnknout. Přesně a to vím naprosto přesně, ve 2.00, přitulit a spát.
Ráno jak malované, ochladilo se tak, že panu Vaňkovi kapala s ohonu námraza. Skutečně jedinej odvážnej spal venku a vyjímečně sám. Okolo Rovinky se trousily skupinky z ostatních Tras a po výměně několika vizitek (rozuměj nabídnutá placatka) se stává den ještě malebnější a pohyb obtížnější. Bolí mě už i třetí noha, byť si na ní kvůli tejpovačce nemohu sahat...
Marně jsem doufal, že do závodu nenastoupím, nemajíce lyže a poražen hezčím panem Vaňkem. Servisní tým to nakonec dokázal a lyže připnul. Po jistých komplikacích jsem trať absolvoval, rum nechtíc asi 26 minut vidět. Česky řečeno, sotva jsem dech popadal. Hezčí pan Vaňek měl jít alespoň na tu přehlídku.
No a pak domu, ve vlaku každý po svém, někdo druhý den málem nestihl letadlo... :) Přišel jsem o mnoho kamarádů, protože: „S takhle odporně střízlivým Mazanem nechci nic mít...“ Ale i tak jsem jedl brambůrky nabízené z bujného výstřihu.
Kde jsou ty časy, kdy se z nádraží šlo ještě "na jedno", ach. Bylo mi potěšením, kamarádi, a těším se na cokoliv dalšího, hlavně ať je to brzy!!
 Váš, doufám, že stále oblíbený, strýček Mazan T26
 P.S. Leckdo mi na Stezce chyběl, jmenovitě pak mí dva nejlepší muži: Daf a Šampion.
[Bez laskavého svolení jsem pro naše potěšení vyzobala volně přístupné texty ze stránek příslušných Tras. JaVor]

Informace:
  Po Stezce bude velká oslava k 50. výročí založení TAKu. Budeme slavit v obci Zderaz (Skalní obydlí, Pivní rokle, Toulcovy maštale). Radní přijímají návrhy jak, čím, případně v čem letošní výročí důstojně (i méně důstojně) oslavit.
Přihlašování na prodložený víkend oslav 50. výročí TAKu probíhá elektronicky (stejným způsobem jako na Pantakovky). Cena za pobyt (4 dny pobytu s polopenzí) je TAK 720 Kč, neTAK 1020 Kč. Cesta společným autobusem je za 280 Kč. Na účet TAKu č. 2000317496/2010 je nutné spolu s přihlášením poukázat příslušnou částku (TAK 720 nebo 1000 Kč, neTAK 1020 nebo 1300 Kč), nejpozději však do 7.10.2013 (schůze TAKu, kde možno ve výjimečných případech též platiti). Při platbě přes účet použijte variabilní symbol 502013. Pokud nemáte účet na jméno, zapište jména platících do zprávy pro příjemce. Storno poplatek od 21.10.2013 činí 200 Kč.
PŘIHLÁŠKA na oslavu 50. výročí... (Přihlášeno 106 lidí.) Další informace, hlavně o odjezdu busu, budou sděleny včas.
  K 50. výročí TAKu je vydaná výroční turistická známka, prodejní cena 30 Kč. Známka byla prodávána na zakoncčení 55. Stezky a bude se prodávat na oslavách 26.-28.10. ve Zderazi.
  37. Spanilá jízda se bude konat v termínu 7. až 9. února 2014 v Orlických horách. Přihlášky spolu se zálohou již tradičně na prosincové schůzi TAK v pondělí 2. prosince 2013 u hejtmana, jehož houfec je Vám nejbližší. Slibujeme, že případné přesuny mezi houfci budou probíhat pouze se souhlasem přesouvaného. Přihláška je platná pouze po složení zálohy 1300 Kč. Vaši hejtmani
  56. Stezka 8.-11.5.2014 - Boskovice - pořádá Čtrnáctka - tabulka tabu noclehů... (rozuměj zabukovaných) noclehů otevřena

Ze společnosti:
 

Inzerce:
 

Přeji krásné babí léto
JaVor

P.S. Velmi prosím pořadatele i účastníky o krátké zprávy a fotky z různých úžasných a jedinečných akcí TAKových (před i po), ale i Trasových na vorlovaj@gmail.com. Nekomerční inzerci, jakož i různá oznámení a pozvání, přijímám taky (uveďte, zda chcete inzerát umístit i na TAKové stránky).

Kompletní kalendář akcí 2013 ke stažení...
5.-6.10. - zakončení cyklo sezóny
25.-28.10. - 50. let TAKu - Zderaz
8.11. - Martinské posvícení, Dolní Počernice
29.11.-1.12. - Poslední slanění, Hubertka, Jizerské hory
16.12. - Koledování u Apolináře
18.12. - Stříbrná harfa
2014
7. - 9.2. - 37. Spanilá Jízda, Orlické hory
8.-11.5. - 56. Stezka - Boskovice | T14

Přílohy:

«« NAHORU