Vítání léta, aneb jak to všechno začalo...

Stává se často, dokonce i méně často, že osud oponou trhne a na jeviště vstoupí...
Přesně tajhle to bylo s Vítáním léta.
Po jedné koleji jela dávnými lety Soutěž trasových kapel. kterou tuším pořádal Tom Charvát pro lidičky TAKové. Rd na to vzpomínám, byla to sranda. Ale jednou mu došla chuť. Dělám to už dlouho, prohlásil a prej: Mirdo, vem to! Hozenou rukavici jsem zdvihnul a několik let se i dařilo. Ve stánu totality v nádherném podzemí U zlatého melounu jsme soutěž několikrát opakovali, vítězili ale stále poloprofesionálové, uř ani nevím z které Trasy a tak hrozilo, že pro nezájem sice zapálených ale méně profesionálních hudebníků z jiných Tras akce zemře na úbytě.
Po druhé koleji se ovšem řítila minikapela z Trojky, kde byly v několikaterém zastoupení housle a dokonce i dudy. A právě přes dudáka Petra jsme se dostali do Vojanových sadů, seznámili se s panem Pavlišem a tomuto nevšednímu člověku jsme dělali hudební večárek na oslavu vrácení koňských potahů do práce na údržbě sadů jiné zeleně ve vnitřní Praze. Večírek na trávě u jezírka se povedl - jak jinak, a měli jsme přisdlíb, že můžeme přijít muzicírovat kdykoliv.
A stalo se, že se tyto dvě koleje potkaly na správném nádraží a já - v té době stálý konduktír, jsem zařval: přestupovááát!!! Vlastně to ani nemohlo být jinak. Bylo nutno dát každý partě záclonu z roští, nechat je ať si hrajou to svý, ale zase umožnit, aby se mohl kařdý přidat.
Samozřejmě jsme se trochu lekli. Všudypřítomná totalita a najednou uprostřed Prahy krojovaný průvod směřoval za zeď vojanových sadů- Navíc někdo se saxofonem vešel do hospody U dvou srdcí; zapreludoval a ptal se, kde se to koná. A k tomu nerudovské poměry a podezíravost malostraňáků.
Zamykal jsem bránu sadů, na chvilku ji otevřel každou celou hodinu a trochu se bál nevyžádané ivaze zvenčí. Ale to zanechalo solné vzpomínky, neboť se mě lidé ptají, budew-li každou celou hodinu na chvíli otevřeno.
Otevřeno je celý večer, znovu se chráníme před okolním světem, u brány stojí dvas bodyguardi, abychom byli alespoň několik hodin mezi svými.
Mirda