49. ročník přechodu Velkou Fatrou. Pořádal jej opět odbor turistiky ZŤS Martin v termínu 19.1. - 22.1.2006. Z TAK Praha se jej zúčastnilo 14 lidí z Prahy (a okolí) a 3 kamarádi z Košic, vše dával dohromady Jirka Čada. Pro úplnost uvádím jmenovitě pražské účastníky: Láďa Kánský, Petr Temml, Pavel Stulík, Jiří Šustera, Jiří Čada, Zdeněk Cejp, Pavla Voborníková, Tomáš Černý, Jiří Kosek, Marek Hořejší, Víťa Rouček, Luboš Ulč, Radek Štolfa a Hanka Kocková. Z Prahy jsme jeli opět lůžkovým vlakem (při kombinaci vnitrostátních jízdenek to ještě finančně šlo), který objednával a zajišťoval Jirka Čada s Petrem Temmlem. A opět docházel na nádraží dost pozdě Zdeněk Cejpů. Ve středu ráno jsme dorazili do Bánské Bystrice a po menším občerstvení v místních bufáčích jsme popojeli autobusem do Štůreckého sedla, odkud vyrážíme na Královu Studňu po svážnici na lyžích.
   Sněhu bylo více než dost a místy nám cestu zahradily menší laviny a padlé stromy. Na Královu Studňu jsme dorazili v odpoledních hodinách a dali si opožděný oběd (zelňačku s pivem a zbytky proviantu z domova). Počasí nelákalo na procházku a tak si většina z nás naordinovala odpočinek. Po vydatné večeři jsme byli oficielně uvítáni a rozproudila se zábava, kterou podporovali vydatně kytaristé: Lá Kánský, Marek Hořejší a Dežo Schuller (z Košic). Večerku nám udělal agregát a tak chvíli se hrálo při svíčkách a pak někteří ulehli a jiní (zejména omladina) vydrželi dost dlouho do noci.
Čtvrteční ráno nás přivítalo velkým vichrem , mlhou a i mrazem (ca - 10 oC). Měli jsme obavu jak bude na hřebeni. Ke Križné fučelo docela hodně a na některých účastnících byly vidět i omrzliny v obličeji (bílé fleky...). Už jsme diskutovali napojení na laně, když se vítr utišil. Až k pomníčku na Suché bylo dost nevlídno. Nedalo se jako obvykle zazpívat "U nebeských bran....", proto jsme jen položili věnečky Mileně Řezníčkové a Ivanu Štefkovi a zapálili svíčku. Následný sjezd k salaši Martina již byl ve znamení zlepšeného počasí. Občerstvení na Martině z vlastních zásob přišlo vhod a posilněni jsme vyrazili směrem ke Kyškám a následně na Ploskou. Sněhu bylo tzv. "neurekom" (značky na rozcestníkách byly těsně nad sněhem) a počasí se hodně vylepšilo - místy dokonce vysvitlo i sluníčko a bylo vidět na sousední Nízké Tatry. Z Ploské na Borišov většina běžkařů šla pěšky. Pokusil jsem se o sjezd na běžkách (systémem cik cak a ještě k tomu hraběnka Haraška...) a povedlo se to. V hlubokém sněhu to sice nebyla žádná havaj ale, když je zájezd na lyžích, tak jsem to zkusil a vyšlo to.
   Renovovaná chata pod Borišovem nás uvítala příjemným praskotem dřeva v krbu a byla docela dobře zásobena pivem. Opět jsme (až na pár jedinců) relaxovali a sušili co se dalo. Vynikající večeře a sem tam borovička, pivo... a za zpěvu, při svitu petrolejek,svíček nám bylo dobře, tak jako vždy. V pátek ráno bylo docela slušné počasí (-12 C) a minimální vítr. Na Ploskou vyšli všichni běžkaři pěšky s lyžemi v rukách a nebo uvázanými k baťohu. Na lyžích vyšli nahoru jen skialpinisté s tuleními pásy. Následný sešup k Černému kameni patří též k lepším stránkám přechodu, zejména za tak kvalitního sněhu jaký byl. Horší chvíle přišly pod Rakytovem, který jsme traverzovali lesem. Spadlé stromy se v příkrém svahu a vysokém sněhu obcházely obtížněji. A na závěr nás čekala Skalná Alpa se zhoršeným počasím a větším trhákem nahoru. Ale i to se zvládlo a za odměnu jsme pak sjížděli úboční cestou až k chatě na Močidle. Večerní rozdávání diplomů bylo zpestřeno projekcí filmů z různých vysokohorských akcí pořádajícího klubu (Kavkaz, Slavkovský štít...). Hudbu našich kamarádů doplňoval Tomáš Černý tu píšťalkou, tu mlácením na tyčky a ke konci i místní harmonikář. Kvalitní ubytování včetně sprchy nám dodalo další síly na poslední den. Počasí však bylo pošmourné a chladné. Rozdělili jsme se na dvě skupiny: mladší včetně Ládi Kánského spěchali do Prahy a pár starších si prodloužilo pobyt o jeden den. První skupina jela za mlhy přes Kolkáreň bez potíží a jen sjezdovka na Malino Brdo jim dala zabrat. Stihli tradiční lukulské hody v restauraci Casanova (dříve klub důchodců) a s láhví vína (obdrženou za konzumaci nad 1 000 Sk) i vláček s lehátky do Prahy. Menší část (6 ks vč. mne) využila volného dne jako sanitární odpočinek a bez baťohů se povozila na svazích Kolkárně, Smrekovice a též Skalné Alpy. Nedělní ráno nás uvítalo sluníčkem a slušným mrazem. Čerstvý sníh dopřál využít nádherně zasněžené svahy k nácviku telemarků a i sjezd nově objevenou cestou (prakticky lavinový svah) kolem 2.Kolkárně byl příjemný. Jen překvapivě obrovská návěj (ca 2 m vysoká) rozhodila i Jirku Šusteru a jeho nezvyklé zapíchnutí (po špičkách) do sněhu zavdalo přihlížejícím důvod se pěkně zasmát. Spadlo nás tam na běžkách víc ale to bylo normální....Někdo si zpočátku připadal jako orel a po dopadu jako blbec....
   Věděli jsme o potížích předchozí skupiny na sjezdovce a proto jsme se rozhodli (kromě Jirky Šustery) jet Královskou cestou do Vlkolince. Spodní část královské cesty (ca 250 m) byla pokryta padlými stromy až tak, že jsme museli sundat lyže a jít pěšky. Ve Vlkolinci jsme nabrali trochu sil (hrjato, meteník, pivo, ...) a pokračovali do Ružomberoku, kam jsme dorazili až za tmy a roztroušeně (skoro po jednom). Sraz jsme měli v restauraci Casanova a tu jsme se přezuli, převlíkli, najedli, napili a v závěru po získané láhvi (konzumace nad 1 000 Sk) dorazili na nádraží. Těšili jsme se jak si pofrčíme domů, ale zarazila nás informace o dlouhém zpoždění vlaku. Ke všemu zima a zavřená čekárna (aby tam nelezli bezdomovci). Musel jsem si popovídat s náčelníkem a tak jsme v teple vyčkali na zpožděný vlak. Cesta do Prahy v lehátkách už nepřinesla žádné další trampoty, jen pracující museli spěchat aby neměli trampoty s
pozdím příchodem do práce.

Za rok je již 50. - ročník a doufám, že se podaří udržet si kondičku, aby nám to vyšlo !!!
Vzpomínku sepsal důchodce Pavel Stulík (za pracujícího šéfa naší části - Jirku Čadu)