Byla společensky úspěšná, protože se jí zúčastnili jak mladí, tak věčně mladí a byla zvláštní v několika ohledech – místem konání, způsobem setkání účastníků a počasím.

Nora se konala v únoru 14 dní po Spanilce, abychom „nevychladli“ a neztratili výkonnost. Místem byly dost neznámé „hory“ a to Brdy od Rožmitála směr vojenský prostor Jince. V Praze u autobusu jsem se sešel s Mirkem Podolákem, v Příbrami přistoupil domorodec Vlasta Milec, večer pak nás diky „debilům“ na noclehu našel Tomáš Souček a následující večer obdobně slavný cestovatel Filip Melichar.

Rožmitál nás přivítal zasněženými poli a lesy a sluneční lázní – znáte ten kýč. Vrchol zacílené osmitisícovky (přes 800 m n.m.) nebyl dlouho vidět, ale to na dobré náladě neubíralo. Nahoře ale fakt fičelo a bylo nepříjemně jako na jiných hřebenech, tak jsme vylezli na chátrající dřevěnou vyhlídku jen na chvilku. Tento den byl zakončen jasnou oblohou i v noci s měsícem jako koláčem a jiskřícím mrazem. Ze sněhu se stavět nedalo, tak si každý našel svou jamku, rozbalil bivak a vrátil se k hřejivému ohni pod hvězdnou oblohou, kde jsme si vařili dobroty. Noc byla jiskrná asi 15 pod 0. I když jsem se vyspal, tak jsem k ránu klepal kosu v mém spacáku do –10 oC, takže jsem byl první na nohou a spěchal s ranním ohněm.
Další den jsme pronikli do neznámého terénu bez civilizace, tedy pokud se týče obydlí. Jinak je to území nepochopitelně hustě protkané perfektními asfaltovanými silničkami, které byly většinou dokonale protaženy pluhem a z větší části ještě sypány štěrkem (nepotkali jsme ani jedno vozidlo). Následkem toho, a protože zde značky nejsou, jsme se často hňácali na kraji vozovky nad příkopem ve vyhrnutém sněhu. Večer jsme navíc úplně zabloudili, protože toto pletenství silnic nezvládl ani autor turistické mapy. Obloha už byla zatažená a my nakonec jeli na Sever místo na Jih k místu, kde jsme se měli setkat s Filipem. Takže den byl delší než jsme chtěli a my museli na rozdíl od tradice cestovat ještě za tmy. Nakonec nás ve tmě zachránil nějaký opěšalý samorost, který šel bivakovat a znal to tam. Méně ideální den byl zakončen lesíkem s blbým dřevem, které nechtělo hořet, ale učoudili jsme k jídlu, co jsme potřebovali.

Začal padat sníh a my se těšili, že ty silnice budou zítra „sjízdné“ (pro nás). Další den jsme dobyli další zdejší vrchol Tok, kde jsme poobědvali nacpáni v závětří na mysliveckém posedu s pěknou vyhlídkou na okolí. Pak jsme si užili i sjezdů hlubokým sněhem jen se špičkami lyží venku – no paráda a taky sjezd strmou zledovatělou cestou s bludnými kameny – no držková. V závěru nás s jistotou už vedl Vlasta, který v těchto lesích dříve užíval nejednu mýtinku – nad kterou vždy trochu zaslzel. V Příbrami jsem si uvědomil, že jsem vůbec nepostrádal ani kartáček na zuby ani mýdlo – v přírodě je všechno jaksi čistší. Za trvalou zimu se nám dostalo odměny v podobě prostorného vytápěného předsálí restaurace nějakého velkorysého socialistického kulturního střediska, kde jsme se mohli přezout a přebalit k cestě autobusem. Slušné záchodky a vynikají řízné pivo (někdo čaj) v teple bylo chutnou tečkou za letošní Norou. Ať žije příští, asi spíš někam na osvědčený jih, uvidíme a ty čtenáři to můžeš zkusit taky.

Lojza Bláha
19.3.2003