Příběh, který, ač se nezdá, nakonec šťastně skončil.

V neděli 4. srpna Vlci autobusem :-) dorazili do Keblan. Všichni jsme se na tábor moc těšili, užili jsme si ho však nečekaně krátce.

V úterý 6. srpna večer začalo pršet, hodně pršet. Potok zatím nestoupal, ale stále doslova lilo. Hlídky dostaly povinnost kontrolovat potok. Nakonec stejně poplach vyhlásila Martinka, která se náhodou probudila. Od tří od rána jsme byli vzhůru a sledovali, jak rychle voda stoupá. Asi v půl sedmé už byla na louce. Ani ve snu by mě nenapadlo, že na louce bude víc než pět centimetrů vody. To by přece až zas tolik nevadilo..... ale mýlila jsem se. Petr podnikl odvážnou cestu k soutoku, aby přeparkoval auto alespoň trochu do stráně. Povedlo se. Auto ještě neplavalo. Pan Pellar nám přišel nabídnout pomoc. Dostali jsme klíče od mlýna. Kdybychom neměli dost práce s balením pohotovostních zavazadel, mohli jsme na náměstíčku pořádat závody loděk. Když jsme měli vše připraveno, voda klesla, takže jsme ještě jeden den mohli v táboře žít, uvařit borůvkové knedle a hrát hry. Jenže déšť neustával, takže večer Petr rozhodl, že půjdeme spát k Pellarům. Sotva děti i někteří vedoucí odešli, potok byl zase na louce a to tak, že hodně. Pořád stoupal, za chvíli hlídka seděla v kuchyni s nohama na lavičkách.

Mezitím se Petr se Štěpánem vrátili z Nesměně, měli jsme starost, zda přejdou most od latrín. Petr zavelel, že jedeme do Nesměně do školky. Přijedou si pro nás do Keblan (cestou nemusíme překonávat žádné mosty). Děti ve mlýně jsme zase probudili a hurá do kopce! Asi v jednu v noci jsme znova usínali, již ve školce. Zatím kolem kuchyně tekly proudy vody. Krizový štáb s baterkami stěhoval některé stany, aby je nepoškodil proud, a kufry vynášel do kopce nad dřevárnu.
V Nesměni o nás bylo postaráno. Strávili jsme tam dva dny, chodili na jídlo do hospody k paní Pupkové a volné chvíle (bylo jich hodně) trávili na procházkách.... Po večerech jsme hráli "společenské hry" - třeba na schovávanou mezi židlemi nebo za pekelně zaprášenými kamny... Ivuše, Petr a Štěpán nám hráli a zpívali.

Protože nepršelo a potok zvolna klesal, měli jsme naději, že se vrátíme na louku. V pátek se starší vydali do tábora pracovat a také se umýt, neboť hygienické podmínky ve školce nebyly vyhovující. Pískovali jsme a odstraňovali naplaveniny - jehličí, trávu, klacky, myši, žáby... Za pár hodin byla z náměstíčka a z jídelny pláž a mohly přijít mladší děti, aby si vzaly čisté věci a také se umyly.

V sobotu jsme se definitivně vrátili do tábora. Přijela nám na pomoc pracující inteligence :-) z Prahy. Za chvíli stál nový most k odpadovce, starý se totiž prolomil a částečně odplavil. Pánové nám pomohli zlikvidovat i další následky velké vody a v neděli v poledne se vrátili do Prahy. Večer začalo znova pršet. Po několika hodinách lijáku bylo jasné, že se zase stěhujeme do školky. Ještě jsme si zazpívali něco písniček a šli opět balit, tentokrát už veškerou svou výstroj i výzbroj.
Z Nesměně nám pan Pupek s Petrofem vzkazovali, ať si s tím pospíšíme, než most zmizí pod vodou. Za chvíli přijeli s traktorem a valníkem až za most a děti začaly lézt nahoru. Jízda byla značně nepohodlná. Seděli jsme si na hlavách a ještě nám na ně pršelo. Po dvacetiminutové jízdě jsme byli mokří a promrzlí. Navíc se všem ani nepodařilo uchránit svůj spacák před deštěm.

Znovu ve školce. Tentokrát zcela bez elánu, unavení, utrmácení...
Dole u potoka zůstali jen pánové vedoucí. Opět stěhovali stany z proudu a zachraňovali, co se dalo.
Ráno jsme volali do Prahy záchranné rodině Fuchsů, která nám obstarala autobus a odvážného pana řidiče. Zbylí vedoucí přišli z tábora do Nesměně a svolali jsme závěrečný nástup, bohužel bez přihlížejících rodičů. Bylo nám smutno, občas se i slza zaleskla.

Vlčí dospělci v doprovodu Ivuše a Polky se zase vrátili do tábora. Hlídali ho až do soboty, kdy přijeli rodičové pomoci nejen s bouráním stanů.

Vlci pod dohledem Jany, Edy a Martinky nasedli do autobusu, který se do Nesměně dostal s dvouhodinovým zpožděním, což jen potvrzovalo zprávy o komplikacích s dopravou v oblasti jižních Čech. Ani naše cesta do Prahy tedy nebyla přímá. I oklikou přes Písek se autobus místy brodil vodou. Několikrát jsme se museli i vrátit a zvolit jinou trasu. Asi po čtyřech hodinách napínavé cesty nás doma uvítali maminy a taťkové. Takže to nakonec skončilo vlastně dobře.

Jana Provázková
15.10.2002