Milí přátelé, zejména vy, kteří jste se podíleli na mém výchovném procesu, ráda bych se s vámi podělila o své nesourodé dojmy. To místo je dnes pro mě s velkým M a jmenuje se tábor v Keblanech, Ďáblík, ta havěť se jmenovala Apači. Právě jsem se rozhodla pokusit se o nemožné: utřídit své nesouvislé vzpomínky do souvislého textu. Při čtení následujících řádků buďte prosím shovívaví. Pokusím se je napsat co nejsrozumitelněji, abyste je mohli číst i vy, kteří jste na Ďáblíku nikdy nebyli a nikdy jste neokusili saunu s kouřícími kamny, komáry na latríně ani pohled na krvácející dítě, které se snažilo zvládnout sekeru (a že nás bylo). Podle požadavků tvůrců Almanachu se budu snažit akcentovat drsnější příhody a odtajnit některé hříchy.
    Tábory se mi po tolika letech, které mě od nich dělí, zdají úžasné a bezchybné. Samozřejmě, když jsem jimi procházela ve svých pubertálních letech, tak bylo leccos „trapný“ nebo „prdlý“ či dokonce „úplně blbý“. Růžové brýle času mi naštěstí zachovaly tábor jako řetěz těch nejúžasnějších událostí. Ale abych uspokojila vás, senzacechtivé čtenáře a neotravovala vás nějakým sentimentem: jedna z nejdrsnějších příhod, kterou si pamatuju, se odehrála v noci, kdy jsme spali v teepee a měli hlídky. Začátek jak z hororu, že? Byla to srovna noc, kdy náš vedoucí a můj oblíbenec Jura Dohnal čistil kamna. Čištění kamen znamenalo zejména dvě věci: Jura se opil a ráno byl studený čaj. Tentokrát to ale bylo obzvláště vypečené. Jura seděl u piva v jídelně a tvrdil, že je pozorný strážca. Pak se rozhodl, že nám pomůže zapálit oheň v týpku, totiž že „urobí vatru“. A urobil takú vatru, že jsme se vzbudili v týpku plném kouře a plameny šlehaly rozhodně výš než je v uzavřeném zkoseném prostoru zdrávo. Když Jura odcházel ještě nám udělil radu: „Děvčence, keby vám horely spacáky, tak si ich odložte“. Jiné drsné historky mě nenapadají, nebo se mi možná drsné nezdají. Pravda, asi není příliš normální, že se děti obého pohlaví ráno naženou nahé do potoka, který je ledový i v parném odpoledni. Ale musím říct, že to jsou úžasné vzpomínky. K tomuto pravidelnému rannímu otužování jsme vlastně nebyli příliš nuceni, ale nějak se to stalo zvykem a také prestižní záležitostí. Nevedla se nijaká evidence, ale když jsme se mohli na závěr pochlubit (alespoň téměř) stoprocentní účastí na ranních koupelích, to bylo přece jenom něco. Párkrát jsme byli oceněni za zvláštní otužilectví při koupeli po velmi chladné noci. Poznámka pro ty, kdo neznají Ďáblík: místo v údolí obklopené potokem, lesem a velkou lehce podmáčenou loukou. V srpnu tam noční teploty klesají i ke třem stupňům a ranní sluníčko přece jen než se vyhoupne nad vysoké stromy... Prostě ráno to je místo vskutku studené. Takové koupele to už byl čin vpravdě hrdinský. Nicméně zvyk je železná košile a ani dnes, kdy jezdím na tentýž tábor jako krotitel, jsem ještě nenašla lepší způsob, jak se ráno při průběžné vedoucovské nevyspalosti lépe probrat. K rubrice co nás štvalo mohu napsat snad jedinou věc: dokonale metodické rozcvičky jinak naprosto úžasného a báječného Jury Dohnala. Ranní poklus k Jägerhausu a tam užitečné a nudné protahování jednotlivých částí těla, to nebyl dobrý vstup do nového dne. Naopak nás bavily rozcvičky, kdy jsme se učili country tance, nebo když jsme vyběhli do „mechového koutku“, kde spal Řezák a toho jsme pro rozcvičení přeskakovali. Ale to je asi tak jediná objektivní výtka, která se mi ještě dnes zdá celkem rozumná.
    Ani k odtajnění nějakých velkých hříchů toho není mnoho. Snad jen, že jsme chodili v noci do Nesměně na třešně (čert ví, proč jsme nechodili do Keblan, když je to daleko blíž) a vůbec noční výlety byly celkem časté. Chodili jsme se totiž dívat na hvězdičky. Nekecám. Další taškařice byla otáčet v noci vedoucím plachtu od stanu předkem dozadu, ale to není nic tajného (zmizelý vchod těžko utajíte). Neskrývali jsme tajně becherovku, po které bychom zaručeně tajně zvraceli ani nevím o nějakých tajných milostných dobrodružstvích (jestli někdo jiný...), zkrátka tábory z nás vychovali Mirky Dušíny (většina z nás se z toho ale zdárně dostala).
    Teď, na závěr by se asi slušelo poděkovat vedoucím, že nás naučili té lásce k přírodě, kamarádství, zacházení se sekerou,... To je sice taky pravda a důležitá, ale víc si vzpomínám, že mě můj idol Jura, Veľký uzol naučil vázat si tkaničky. Nemyslete si, není to žádná legrace, vsadím se že polovina z vás si je váže špatně – rozeznáte babský a ambulantní uzel? Dále mám z tábora potvrzení, že jsem dokázala 24 hodin mlčet – tady taky nekecám! A taky vím, že nejnebezpečnější je tupý nůž. Na začátku tábora nám byly nože vždycky důkladně naostřeny, takže jsme za Romanou Klatovskou, tehdejší zdravotnicí, chodili s krásně čistými ranami. A že ostrou sekerou se dá oholit – praktické, že? Ale uznejte, že odvézt si „jenom“ lásku k přírodě, kamarádství a zacházení se sekerou, to by byla škoda. A hlavně o těch důležitých věcech se nemluví. O těch se prostě ví. A naši náčelníci to doufám vědí s námi.
    Takže díky Juro, Petříku, Honzo, Řezáku, Romano, Flenko i Tlenko, Veroniko, Jóžine. Díky vám mám v životě alespoň nějaké jistoty: už si nikdy nezavážu špatně tkaničky a vždycky se říznu ostrým nožem. Bylo to fakt skvělé.

Káča Hlavatá
18.2.2002