Vážení,

Připadla mi smutná povinnost informovat Vás stručně o neštěstí, které nás potkalo při 44. ročníku Zimního přechodu Velkou Fatrou. Této akce organizované odborem turistiky KST ZTS Martin se pravidelně účastníme (na vlastní nebezpečí) již několik desítek let. Letos jsme obsadili 2 skupiny. Naše první skupina byla vedená zakladateli této akce bratry Ivanem a Vladem Štefkem (z KST ZŤS Martin), z Prahy nás jelo celkem 8, dále se k nám připojili 3 košičtí kolegové v čele s Džusym a Pepa Trávníček z Martina.¨Druhá skupina byla vedena bratry Zacharovskými (z KST ZTS Martin) a jela den po nás, z TAKu (organizačně kočíroval Michal Borges) zde byli většinou členové horooddílu, cyklisté a jejich příznivci celkem 22 lidí. Jejich postup byl ovlivněn naším varováním, které jsme jim sdělili našimi mobily (jakožto jediným dorozumívacím prostředkem v dané situaci) a tak po redukci vrcholové části zvládli Fatru bez potíží.

Naše skupina se dostala po úvodní mírnější části za Križnou do pasti, náhlé zhoršení počasí s nárazy větru (v zádech od Križné s rychlostí až 90 km/h), s minimální viditelností a sněžením nám nedovolilo návrat. Snažili jsme se dojít přes Suchý na salaš Martina. Postup vpřed byl navíc komplikován chybějícími, resp. zlomenými tyčemi. Milena Řezníčková byla na Fatře již popáté a byla připravena zvládnout tento náročný úsek spolu s námi. Příroda a nešťastné okolnosti způsobily, že spadla z Ostriedku (1 590 m) do lavinového svahu a zahynula (dle pozdějších informací – prakticky okamžitě).

Obdobný pád prožil Tonda Peterka se šťastným koncem, Ivan Štefko bohužel takové štěstí neměl a zahynul. Snažili jsme se naše kamarády nalézt ze všech sil, ale přes neustálé pokusy jsme nebyli úspěšní. Fyzické a duševní útrapy (omrzliny, vyčerpání, …) nám ubraly síly v boji s přírodou. I snaha HS byla později, v důsledku velkých potíží (které měli sami se sebou), bezvýsledná. Hledání jsme ukončili v nočních hodinách a noc jsme přečkali nouzově v salaši Martina. Další postup byl doporučen HS –sestoupit dolů a vyhnout se hřebeni.

Tragedie mohla mít ještě větší rozměry. Zůstáváme tu se vzpomínkou na Milenu a Ivana, nezapomeňme na tuto krutou daň přírodě v horách, která byla nakonec silnější než naše odhodlání a snaha Mileně a Ivanovi pomoci.

Jednáme o zhotovení pomníčku Mileně, tak jako kolegové z Martina Ivanovi a jejich umístění na Ostriedku.

V Praze 23.3.2001
Pavel Stulík